Adam Borzič: Síť života
Sedím u jezera, stříbřitou hladinu čeří člun, stromovím prosvítá slunce, které ani na konci srpna neztrácí sílu. Pozoruji dospělé i děti, jak se cachtají ve vodě, nebo si hrají na písčitém břehu. V letní idyle lze na chvíli zapomenout na všechny těžkosti života, nechat se konejšit a pohupovat dechem života.
Moji mysl na okamžik zasáhne vhled: mizí veškeré oddělení dané hranicí kůže a osobním psychickým polem a já se cítím se vším děním propojený. Oblaka lenivě se povalující na bledě modré obloze, tiché dorážení vln na břeh, vůně borovičí, hlasy vzdálené i blízké, sluneční paprsky – to vše se náhle stává mojí součástí. Nebo přesněji, objevuji, že to vše je mojí součástí od základu.
Čtěte také
V buddhistické tradici existuje nádherný obraz, který vystihuje jednu z jeho nejzávažnějších nauk: je jím Indrova síť. Bůh Indra jako mnohá další božstva hinduistického panteonu přešel do buddhistické zbožnosti. Jeho jméno pak zaštítilo tento významný obraz mahájánové tradice. Podle této nauky je celý vesmír, celá viditelná i neviditelná skutečnost, celý život propojenou sítí drahokamů, odráží se svojí září jeden v druhém, a dohromady tkají úchvatnou kosmickou síť. Síť života.
Obraz drahokamů na těle božstva lze vnímat coby pulsující světelnou síť, neboť žádný z těchto drahokamů není oddělený, neexistuje sám o sobě. Všechny se navzájem potřebují, jeden není možný bez druhého. Tomuto učení se někdy poněkud abstraktněji přezdívá nauka o závislém vznikání. Něco existuje, protože existuje něco jiného. Orchideje v mé pracovně, jejichž omamná krása se jistě podílí na mé terapeutické i básnické práci, by neexistovaly bez slunečního svitu a vody. A já bych neexistoval bez orchidejí.
Čtěte také
Právě v tomto okamžiku dýchám spolu s nesčetnými tvory vzduch, tento vzduch není možný bez rostlin a stromů. Většina mého těla je tekutá, bez vody bych dlouho nepřežil. Jídlo, které jím, musel někdo zasadit, vypěstovat a sklidit, toto jídlo vyrostlo ze země. Ať se podívám na cokoli na světě, vše je složené, vše se vzájemně podílí na životě.
Když se podíváme poctivě na náš svět, tak se zdá, že my lidé této základní propojenosti, této magické síti života klademe hranice a překážky. Náš svět je plný oddělení, emočního i tělesného, duchovního i materiálního. Nejzazší formou oddělení je násilí. V buddhismu říkáme, že násilí je plodem nesprávného náhledu na skutečnost, základní nevědomosti týkající se života. Americká ekologická aktivistka a buddhistická filosofka Joanna Macy hovoří ve své převratné knize Svět jako milenec, svět jako já o nutnosti objevit rozšířené pojetí našeho já. Tak se podle ní vyhneme moralismu, který je někdy vedlejším projevem ekologických snah.
Čtěte také
Péče o svět, která se v tomto historickém okamžiku, kdy prožíváme klimatické změny a masové vymírání druhů, stává předpokladem přežití, v této optice vyrůstá z péče o sebe. Musíme pochopit a plně prožít skutečnost, že stromy, a to i stromy ve vzdálených pralesích, jsou našimi plícemi, že voda v oceánech a řekách koluje v našich žilách, že půda je naším tělem. Bez objevu ekologického já nepřežijeme.
Každý, kdo alespoň na okamžik zakusil Indrovu síť života, základní propojení skutečnosti, ví, že tato zkušenost je osvobozující a radostná. Osvobozuje nás dokonce i od strachu ze smrti. Neboť život, který v nás proudí, je jediný, a nic se v Indrově síti nikdy neztratí. V naší době plné úzkosti a nejistoty z budoucího vývoje představuje tento pohyb základ pro to, co Joanna Macy nazývá „aktivní naděje“. Neboť naděje dle této myslitelky je vždy aktivní.
Čtěte také
Tato naděje ovšem vyrůstá z kypré půdy přítomnosti. Z ochoty zakoušet tělem i myslí skutečnost jakožto pulsující, živou a stále se proměňující. Tato odvaha k přítomnosti nás může osvobodit od otroctví tří jedů, nevědomosti, nenávisti a chtivosti, jež se rodí z iluze oddělené reality a způsobují utrpení.
Život je neskutečný zázrak. Zázrak propojení. Je to věčné mystérium proměny, které je nám dáno coby dar a úkol. Naše těla a duše obsahují všechen život, slovy zenového mistra a básníka Thich Nhat Hanha:
Jako kameny, jako plyny, jako mlha, jako Mysl,
jako mezony pohybující se rychlostí světla
mezi galaxiemi, došli jste až sem, moji milovaní…
Projevili jste se jako stromy, tráva, motýly,
jednobuněčné organismy a chryzantémy.
Ale oči, jimiž se na mě dnes ráno díváte,
mi říkají, že jste nikdy nezemřeli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
