Caya Makhele: Bajka o lásce, pekle a márnici

Putování bezdomovce Makiadiho, který jednoho dne při pravidelné pochůzce africkým velkoměstem dostane ze záhrobí vyznání lásky. Z neopětované lásky k němu se neznámá žena Motema zabila skokem pod vlak. Ale smrt je zřejmě slabší než láska a tak Motema miluje Makiadiho i po smrti. Makiadi se vydává hledat Motemu a překračuje přitom hranice skutečna a neskutečna, života a záhrobí, rozmlouvá s živými, přízraky i mrtvými. Sám při tom musí na sebe vzít hned několik převleků (ženské šaty i kněžskou sutanu), ale při žádné proměně nepřestává v hledání, které dalo jeho životu nový cíl, byť jen na jeden den. 

Překračování hranice mezi životem a smrtí je přece smyslem bytí. A nejde jen o ni, každé překračování mezí má velkou symboliku, je to chvíle, kdy člověk může ze sebe něco vydat a očistit se. Také jsem vyrostl v prostředí, v němž se tak striktně svět živých a mrtvých neodděluje. Smrt blízkého člověka pro nás neznamená definitivní ztrátu, víme, že jeho energie se neztratila a že jsme někde získali vyslance, který nám pomáhá. Takže africký pohřeb nemůže být jen smutný, je to i důvod k radosti.
Caya Makhélé v rozhovoru pro Lidové noviny při návštěvě Prahy v roce 2003

V roce 2003 vydal Makhélého hru Institut umění – Divadelní ústav v překladu Matyldy a Michala Lázňovských. A v témže roce hru natočil Český rozhlas v režii Lídy Engelové, která do své inscenace obsadila Jiřího Štěpničku, Josefa Somra, Jiřího Lábuse, Simonu Stašovou, Bereniku Kohoutovou, Taťjanu Medveckou. Vypravěče, jehož prostřednictvím se na nás obrací sám autor, se zhostil Adda Keddam. Reprízu uvádíme v rámci Afrického léta na Vltavě.