Červené nosy u nemocničního lůžka

V uplynulých sedmnácti letech se ukázalo, že na základě návštěv Garyho Edwardse a dalších zdravotních klaunů v nemocnicích dochází ke zlepšení psychického, a tudíž i celkového zdravotního stavu pacientů, a to včetně těch těžce nemocných.

Jsem na cestě do pražské Krče a přemýšlím, jestli na někoho může klaun působit povzbudivě a vesele. V cirkuse jsem byla nanejvýš dvakrát a pamatuju si jen vystoupení se slonem, co si klekal, a pak scénku dvou šašků, kteří se kopali do zadku. A taky moc dobře vím, že se nikdo nesmál, a i když jsem byla dítě, cítila jsem to, co si později člověk pojmenuje jako všudypřítomnou trapnost.
Vystupuji z autobusu a vedle silnice vidím postavené obrovské cirkusové šapitó. Slonů by se sem vešlo stádo. Tam ale nemířím. Projdu podchodem a ocitnu se u vchodu do Thomayerovy nemocnice. Mám v plánu projít si dnes s klauny pár dětských pokojů. Kdepak, ne že by se čísla z cirkusového stanu přesunula na dětská oddělení. Malé pacienty chodí do nemocnice pravidelně navštěvovat klauni Zdravotní.

SMYSL PRO IMPROVIZACI

Před nemocničním areálem na mě čekají Zdravotní klauni sestra Sladěna a doktor Bidlo. Oba s měkkým červeným nosem, ona s příručním kufříkem a on s naladěným ukulele. Je tu s námi i tisková mluvčí organizace Zdravotní klaun Kateřina Procházková.
Čeká nás asi pět pokojů s malými pacienty. Žádné z dětí není vážně nemocné a já jsem zvědavá, jak na klauny budou reagovat oni.
„V Evropě jsme mezi Zdravotními klauny byli první. Poté se přidalo dalších devět zemí, se kterými spolupracujeme v rámci Red Noses International,“ říká mluvčí Kateřina Procházková. Organizace podle ní funguje na bázi jakési unie. Každá země má své ředitelství, tedy samosprávu, ale jsou zde jisté podmínky, které mají všechny organizace společné. Mezi ně patří etický kodex i systém neustálého vzdělávání a hodnocení klaunů. „Sdružujeme osmdesát šest profesionálních Zdravotních klaunů, kteří pravidelně navštěvují dětská oddělení šedesáti tří nemocnic, sedm domovů pro seniory a jeden hospic,“ vypočítává Procházková.
Dostat se mezi klauny je poměrně náročné. „Na konkurz se hlásí třeba osmdesát lidí a vybereme dva. Přijímací řízení může být i pětikolové, než si je naše umělecké vedení jisté, že se rozhodli pro toho pravého. Když je tedy konečně rozhodnuto, budoucí klaun absolvuje spoustu školení a nejrůznějších workshopů. Uchazeč nemusí být herec, ale musí mít talent, zejména pro improvizaci. To je to nejdůležitější,“ přibližuje náročné přijímací řízení tisková mluvčí.

JEDNIČKA A DVOJKA

Pak už vstupujeme na první oddělení. Obou klaunů se ujímá zdravotní sestra, která jim sděluje, kdo kde leží a v jakém je stavu. Kateřina Procházková mi k tomu říká: „Když jdou klauni na oddělení, nevědí, kdo na ně přesně čeká. O tom, jaké pacienty navštíví, se dozvědí až od sestry jako tady, ale také tu může být část rodiny a další nečekaní hosté. Proto je zásadní ta improvizace a samozřejmě schopnost empatie.“ Některé děti jsou vlivem nemoci nevidomé nebo neslyšící a ani na to se klaun dopředu nepřipraví. Jedná na místě, musí umět okamžitě za -reagovat. „Jak jsem řekla, herecká zkušenost u nás při přijímání není podmínkou, ale mnoho herců mezi Zdravotními klauny najdete. Dokonce i dva držitele ceny Thálie. V našich řadách je ale také třeba evangelický farář, sklář, mnoho učitelů, všichni jsou to lidé na pravém místě,“ vypočítává Procházková občanská povolání klaunů.
Zdravotní klauni jsou s ohledem na efektivitu rozděleni do týmů po regionech a obhospodařují si tak zařízení, která mají místně nejblíže. Na klauniády chodí po dvojicích jako takzvaná „jednička a dvojka“. Jednička je ten, co vede, ten chytrý, vážný, dvojka ten, co vše kazí a nic nechápe, a právě toto vytváří ty nejkomičtější situace. „Nikdo z nich nemá svou pozici pevně danou, dbáme na to, aby se v nich střídali, i to totiž dává klaunům živnou půdu pro nové nápady,“ říká mluvčí předtím, než otevřeme dveře prvního pokoje.

SLADĚNA A BIDLO

Leží zde chlapeček v pyžamku bez ponožek, kterého odhaduji na osm let, a kluk, kterému může být o šest let více. Každý na návštěvu zareaguje jinak. Ten menší je z nově příchozích očividně nesvůj, dívá se střídavě na klauny, na mě v rohu místnosti a na svého souseda na vedlejší posteli.
Klauni jdou nejdříve k tomu staršímu, který si položí mobil na postel a pobaveně čeká, co přijde. „Nejdříve se snažíme bavit ty dospělejší v pokoji a teprve pak jdeme k těm mladším. Kdybychom to udělali obráceně, tak se ti ostatní budou dívat jenom na to, jak se smějí ti prckové, a sami se nepobaví,“ vysvětluje mi později klaunka Sladěna. Poté co klauni osloví oba pacienty, zahrají jim písničku a vymotají se z vlastních přeřeků, vycházejí pozpátku ze dveří ven a upouštějí na rozloučenou pár mýdlových bublin. Kluci se zdají být trochu překvapení, ale rozhodně šťastným způsobem.
„Žádný z našich klaunů se nemaluje ani nenosí paruku, ale každý má svůj vlastní kostým, přes který má přehozený bílý plášť,“ vypráví na chodbě Kateřina Procházková. Svou roli, charakter a klaunské jméno si vybírají sami a moc často ho nemění, díky tomu je už také děti poznávají. Kolegy sestry Sladěny a doktora Bidla jsou například sestra Pestrá, doktor Budík, doktor Vitamin, sestra Dutá, doktorka Naprdová a jiní.
Už z první návštěvy je jasné, že Zdravotní klaun nepřichází do pokoje malé pacienty litovat, ale pobavit. „Na prvním místě nevidíme tu nemoc, ale samotné dítě, a to si potřebuje hrát,“ usmívá se Sladěna. „Děti, když nás vidí, většinou hned pookřejí. Mimo nemocnici to rodiče vnímají tak, že je trestuhodné se smát, když máte tak nemocné dítě, ale s námi to zvládnou, uvolní se, mají to tam prostě dovolené, i u tak vážných případů, jako jsou pacienti na onkologii,“ shodují se oba klauni.

NA OPERAČNÍ SÁL!

Obcházení dětských pokojů však není jedinou náplní zdravotních klaunů. Organizace má ve svém repertoáru ještě další prospěšné programy, do kterých se klauni s chutí zapojili. Mezi nimi NOS! (Na operační sál!), Cirkus Paciento, Přezůvky máme, Kutálka nebo Humor pro dříve narozené.
K programu NOS! Kateřina Procházková říká: „Dítě na operaci přichází brzy ráno na lačno, tedy hladové a žíznivé, a navíc se bojí.
Již ve dveřích si ho přebere Zdravotní klaun a absolvuje s ním celý předoperační proces.“ Klauni pak dítě odvezou až před dveře operačního sálu, kam už nesmějí ani rodiče, a pak na něj čekají i po operaci, což je pro pacienta velká úleva. „Tento program je vysoce hodnocen lékaři a samozřejmě rodiči,“ dodává Procházková. Cirkus Paciento je zaměřen na dlouhodobě nemocné malé pacienty, kteří podle Kateřiny Procházkové při dlouhodobé nemoci a izolaci od vrstevníků ztrácejí svou dětskost a hravost. Klauni se jim věnují celý týden a učí je různé triky a kousky, samozřejmě přizpůsobené možnostem pacienta. „Ti, co jsou upoutáni na vozík, tak vyprávějí vtipy, ti pohyblivější třeba žonglují,“ říká mluvčí.

NECHODIT PO ŠPIČKÁCH

Program Přezůvky máme! patří pro klauny mezi ty nejnáročnější. Je určen dětem v paliativní péči, které si rodiče vezmou na poslední čas života domů. „Tato fáze může trvat i několik měsíců. Všichni kolem chodí po špičkách a bojí se toho, jak to říct, až to přijde,“ říká s vážnou tváří Kateřina Procházková. Po dohodě s lékaři i rodinou se naplánuje klaunská návštěva, které se účastní rodinní příslušníci či kamarádi dětí, na nichž se situace také významně podepisuje. Do této tísnivé nálady klauni během jednoho odpoledne vnesou radost a smích. Vytrhnou dítě i jeho blízké z chmurných myšlenek a přinesou jim čas, na který později mohou vzpomínat jako na společnou šťastnou chvíli.
Jediným projektem s pevně stanoveným řádem je Kutálka. Je věnovaný dětem s kombinovaným mentálním i fyzickým handicapem.
Nicméně klauni neobveselují jenom děti, ale také seniory. Za nimi docházejí do domovů pro seniory a hospice s programem Humor pro dříve narozené. Věku seniorů přizpůsobenou hudbou, kostýmy i situacemi, které vyvolávají, se klauni snaží aktivovat vzpomínky na jejich mládí.
„Poslední dobou jsem si oblíbila geriatrii, jako by vám ti lidi posílali, že život, který oni dožívají, máte vy žít dál. Oni vám opravdu předávají poselství,“ říká Jana Machalíková, tedy klaunka Sladěna. Na konci jejich trasy, poté co si klauni zažertují i s rodiči, dojde řeč na to, jestli mají možnost nějaké odlehčující služby. „Klauni vidí postup nemoci, vnímají, jak se děti mění. Informace o tom, že zemřelo dítě, za kterým docházeli, je bolestná, ale vidět, jak dítě odchází, to je snad ještě horší. Když nám někdo řekne, že to momentálně nezvládá, domluvíme mu psychologickou supervizi nebo nějakou dobu neklaunuje,“ říká tisková mluvčí Kateřina Procházková.
Zajímá mě i to, jak je organizace Zdravotní klaun financovaná. „Nejsme podporováni státem a finance na klauniády nedostáváme ani od nemocnic a dalších navštěvovaných zařízení. Děláme to pro ně zcela zdarma. Asi vás překvapím, ale zhruba z devadesáti tří procent tvoří náš příjem dary individuálních dárců. Dalších sedm procent firemní dary, nadační příspěvky a granty.
„Především, nevybíráme do kasiček na ulicích ani neprodáváme žádné propagační předměty! Mnoho lidí má zkušenost s výběrčími před obchodními domy nebo v metru, ti rozhodně nejsou od nás. Buď to jsou podvodníci, nebo lidé z jiné organizace s podobným zaměřením,“ zdůrazňuje tisková mluvčí.
Na konto Zdravotního klauna tak lze přispět pouze bezhotovostní platbou: bankovním převodem, platební kartou nebo složenkou. „To jediné považujeme za transparentní,“ dodává.

KDYŽ DÍTĚ ZEMŘE

A co když dítě, které klauni navštěvují, zemře? „To se stává, ale já to nevím. Dítě mohlo jít domů, mohlo zemřít. Když se nezeptám, tak se to nedozvím,“ říká Jana Machalíková, když vycházíme z areálu nemocnice. Loučíme se a já se ještě zeptám na zážitek z poslední doby, díky kterému byla své práci vděčná.
„Nedávno ke mně přiběhla holčička, asi čtrnáctiletá, a já vůbec nevěděla, kam ji zařadit. Objala mě a volala: 'Já vás tak ráda vidím!' Pak vyplynulo, že jsem za ní před pěti lety chodila na onkologii. Byla tehdy o pět let mladší a taky neměla žádné vlásky, a najednou taková krásná černá hříva, to bylo úžasné,“ uzavírá naše setkání sestra Sladěna.
Procházím znovu kolem cirkusového stanu a shrnuji si několik poznatků. Klauni dětem rozhodně nepřišli děsiví, po odchodu z každého pokoje jsem viděla, jak jsou pacienti spokojení. Nevěděla jsem ani, jak náročné je stát se jedním ze Zdravotních klaunů a kolik dalších programů ve svém repertoáru organizace má. A to, že žije převážně z darů veřejnosti? To mě snad překvapilo nejvíc.