Jan Opolský: Kreslíř a jiné prózy

Symbolistní básník a prozaik z generace Moderní revue Jan Opolský se narodil roku 1875 v Nové Pace. Vyučil se a pracoval v dílně novopackého malíře Václava Kretschmera, která zhotovovala náboženské obrazy, krajiny či portréty. Počátkem první světové války se stal úředníkem v místní textilní firmě Ignác Kretschmer, když se ve dvacátých letech výroba přesunula do pražských Nuslí, nadále zde působil jako prokurista. Přátelsky se stýkal s krajanem J. K. Šlejharem, později s autory z redakčního okruhu časopisu Lumír – Viktorem Dykem, Hanušem Jelínkem ad. Zemřel v Praze roku 1942, pohřben je v rodišti.

Duše hledající a tvořivá, znepokojená hlubšími záhadami než pouhou technickou dokonalostí a básnickým ceremonářem.
F. X. Šalda, z kladné recenze na Opolského básnickou prvotinu Svět smutných (1899)

V rychlém sledu vydal Opolský v první dekádě 20. století několik lyrických sbírek, ve kterých uplatnil vlastní – poněkud melancholizující – senzibilitu, cizelérské gesto i cit pro melodiku básně (v tom byl pokládán za osobitého pokračovatele Karla Hlaváčka). Roku 1907 debutoval jako prozaik souborem lyrizovaných textů Kresby uhlem; poslední jeho prozaická antologie Hranolem křišťálu vyšla již posmrtně (1944).

Za svůj život Opolský vydal více než deset knih z obou žánrů, často bibliofilsky; psával rovněž o výtvarném umění. Právě toto tíhnutí a vidění se často zračí nejen v motivice jeho komorních básnických próz, z nichž mnohé svou stylizací připomínají expresivní dřevoryt či malovanou miniaturu. Patrně proto napsal Jiří Karásek ve svém nekrologu, že Opolský „v poezii a v próze byl náš největší básnický kolorista, brusič básnických drahokamů a zlatotepec novelistických šperků“.

Neprávem pozapomenuté, subtilní a tajemné prózy Jana Opolského vybíráme z několika jeho dnes již vzácných publikací.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.