Jan Zrzavý: Útěcha duše

malíř Jan Zrzavý|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Na počátku životní a umělecké cesty malíře Jana Zrzavého stojí rodná Okrouhlice – ta podivná slepenina, ani městys ani ves („vesnice nijaká“ říkával Zrzavý) s řekou Sázavou, železnicí a na horizontu s lipnickým hradem, připomínajícím malíři Jeruzalém nebo Betlém. A pak je tu rodová Vysočina, krajina, ke které měl malíř složitý vztah – vrostla do jeho krve a přitom z ní unikal, hledal její světlejší podoby na jihu Čech, ve Francii a v Itálii. Jenže neklid a smutek nevnímáme pouze z Vysočiny, usadil se především v malíři samém.

Byla tu jeho už od dětství prožívaná jinakost a zvláštní vnímavost, venkovskými kluky odstrkovaný učitelský synek, hrající si s panenkami sestry; a k tomu otec tyran – vždyť vzpomeňme, jak si Jan Zrzavý musel své malování tvrdě vyvzdorovat a vybojovat – nemocemi a propadáním ve školách, do kterých ho otec nahnal. To vše se neúprosně vpíjelo do krajiny duše. A přitom paradoxně vysvobození (nebo přesněji znamení na cestě) přišlo ve tmě, v noci, skrze určující sen: Zrzavému se koncem léta 1911 zdálo, jak mu do Okrouhlice na nádraží přišly bedny s pastely, které mu poslal Leonardo da Vinci. Zrzavý to později komentoval slovy:

Prosil jsem Leonarda a on mi dal znamení.

Vzápětí se mu otevřela cesta do Prahy k malování, přišlo osudové seznámení s Bohumilem Kubištou, Paříž atd.

Ale Zrzavého strach z Vysočiny trval. A přesto – v jeho díle tušíme, že se mu tento strach, úzkosti a smutky, vnitřní rozdrásanosti a dramata tělesnosti podařilo překonat, překlenout a zacelit; že došel ke smíření s Vysočinou a tedy se sebou samým; že pro svou neujasněnou touhu našel tvar. Co všechno na té cestě od obrazu Antikrista z r. 1909 až po Krista Krále z roku 1970 malíř potkal, co pomohlo k vnitřnímu uzdravení, sebepřijetí a harmonii? Především to byla samotná tvorba, která u něj nikdy nebyla oddělena od života. A pak – ukotvení v duchovním životě, ve vroucně prožívaném křesťanství. Svědectví podávají také jeho texty, ve kterých zřetelně objasnil svá umělecká a lidská stanoviska – nejrůznější úvahy, vzpomínky, vyznání, básně, povídky, pohádky, cestovní deníky, dopisy a rozhovory, které příležitostně zveřejňoval po celý život.

Připravil: Miloš Doležal
Účinkují: Jana Franková, Vojtěch Hájek a Jan Vlasák
Režie: Petr Adler
Úryvky ze smyčcových kvartetů Aloise Háby hraje Stamicovo kvarteto.

Natočeno v roce 2010.