Jiří Sozanský: Památník obětem komunismu v lágru Vojna u Příbrami
Dnes v 10 hodin dopoledne bude v bývalém komunistickém lágru Vojna u Příbrami odhalen Památník obětem komunismu, který je dílem sochaře, malíře a grafika Jiřího Sozanského. Umělec na místě, které v letech 1947- 1949 sloužilo jako zajatecký tábor pro německé válečné zajatce, poté v období 1949-1951 jako tábor nucených prací a následně až do roku 1961 jako vězeňské zařízení pro politické vězně komunistického režimu, vytvořil poctu těm, kteří tady byli dlouhá léta vězněni. Mezi nimi byli například i spisovatelé Jiří Stránský, Karel Pecka a významný katolický básník a spisovatel Zdeněk Rotrekl. Se sochařem Jiřím Sozanským hovoří Karel Oujezdský.
Památník obětem komunismu a jeho historie Památník obětem komunismu vznikal v letech 1990–2010 a jeho historie dokládá proměnu atmosféry ve společnosti v posledních dvaceti letech.
První verze památníku vznikla v roce 1990 a byl umístěn na vycházkovém dvoře III. zostřeného oddělení věznice ve Valdicích, do které jsem přijel s komisí České národní rady hned v lednu toho roku.
Atmosféra ve věznici na počátku 90. let byla napjatá. Vězni hrozili vzpourou, dozorci čekali na prověrky, řada z nich byla obviněna z týrání vězňů. Snažil jsem se v situaci zorientovat a po svém přispět k ulehčení údělu vězňů, z nichž mnozí byli trestáni za dnes nepochopitelné přestupky, například za nezaměstnanost. Přivážel jsem do Valdic nejprve knihy - vytvořili jsme se ženou sbírku několika desítek kvalitních publikací - pak jsem vozil výtvarný materiál pro ty vězně, kteří měli zájem o malování, a inicioval jsem založení výtvarného kroužku. Všechny tyto aktivity byly v minulosti přísně zakázané.
V září 1990 jsem ve spolupráci s vězni a za vlastní peníze vybudoval uvnitř III. oddělení památník obětem totality, který byl tvořen ze železobetonových částí ve tvaru lidských těl a kvádrů.
Pokud vím, byl to dlouho jediný památník na toto téma jak v České republice, tak i v dalších posttotalitních zemích. Odhalení památníku bylo spojeno s výstavou děl dalších umělců, kteří je do věznice zaslali. Myslím, že to tehdy byl pro všechny mimořádný zážitek, jak pro umělce, tak vězně.
Památník byl umístěn ve vycházkových kójích a s přibývajícím počtem vězňů na III. oddělení najednou nebyl dostatečný prostor pro jejich vycházky a sportovní aktivity. Prostě překážel.
Já jako autor, který památník daroval vězeňské službě, jsem neměl mnoho šancí jeho osud ovlivnit. Podle nového autorského zákona je totiž zcela na vůli obdarovaného, jak s darem naloží. Několik roků se na toto téma vedla jednání s vedením věznice, ale bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Nechat památník zničit a rozvířit kolem toho mediální skandál, nebo jeho části odstranit sám a hledat nové řešení, které jsem si ale neuměl vůbec představit. Bylo mi jasné, že železobetonové součásti památníku nelze demontovat bez toho, že by byly zničeny, a to se také stalo. Nedělal jsem si valné iluze o tom, co se s torzy původního památníku stane, vnímal jsem celou záležitost jako víceméně ztracenou věc. Torza původního památníku ležela rozlámaná v lágru Vojna a já jsem se už smířil s tím, že to tak zůstane.
Paradoxně prvním, kdo mi podal ruku k další spolupráci, byl generální ředitel vězeňské služby Luděk Kula. Úvaha o novém památníku vyšla od něho, a musím se přiznat, že jsem byl z počátku velmi skeptický a po svých zkušenostech jsem to nebral příliš vážně. Když se však do celé záležitosti vložila ministerstva kultury a spravedlnosti, která poskytla základní finanční prostředky, dostala úvaha o vytvoření památníku konkrétní obrysy. Bylo dohodnuto, že nový památník bude stát před valdickou věznicí, aby byl přístupný veřejnosti, což se také stalo. Slavnostně byl odhalen v květnu roku 2009.
V době, kdy jsem já pracoval na památníku pro Valdice, pracovali ředitelé Muzea Příbram Josef Welfel a Památníku Vojna Václav Trantina spolu s architektem Karlem Cvrčkem na tom, aby se přeci jen zrevitalizovaly části přivezené z původního památníku a vytvořil se nový důstojný památník obětem komunismu také v lágru Vojna. Musel jsem tedy znovu přemýšlet, jak k tvorbě přistoupit, jak využít stávající torza plastik a zároveň jim dát novou podobu. Vytvořil jsem řadu kreseb a skic a ve spolupráci s architektem Cvrčkem jsme nakonec vybrali variantu kombinující různé materiály (beton, železo, nerez, bronz), jež zároveň ukazuje i určitou naději symbolizovanou bronzovou figurou šplhající kamsi do nebe.
Mým hlavním zájmem bylo vytvořit expresivní památník, který by připomněl utrpení tisíců vězňů, kteří zde byli v 50. letech zavření. Obětí totalitního režimu si nesmírně vážím a vadí mi, že stovky z nich zemřely s pocitem křivdy, které se na nich dopustil jak minulý režim, tak ale paradoxně i nová politická reprezentace po roce 1989, kdy politickým vězňům nebyla dopřána dostatečná satisfakce.
Považuji za samozřejmé, že jsem památník vytvořil bez nároku na honorář, méně samozřejmé však je, že i náklady na jeho výrobu hradím sám, což dobře ilustruje atmosféru ve společnosti dvacet let po pádu komunismu.
Jiří Sozanský duben 2010
