Mandala aktivismu. Víc než dokumentární portrét sochaře a neúnavného aktivisty Šporgyho z krušnohorské vesničky Orasín

Šporgy jí naopak oplývá. Stejně jako ryzostí, přímočarostí, vřelostí i nesmiřitelností, nezbytnými k tomu, aby tesal sochy, restauroval sudetské památky, pořádal festivaly a sympozia a občansky se angažoval. Přestože žije v maličké krušnohorské vesničce Orasín v překrásném zalesněném údolí, oproštěn od současných trendů a technologií, ani na chvilku neztrácí svět ze zřetele a je ochoten ustavičně vyrážet do předem prohraných bitev.

12 fotografií

Kulturní život daleko od velkých měst musí být dostatečně umanutý, aby se udržel a přetrval, zvlášť v oblastech, které preferují průmysl a ekonomický zisk. Vytěžená krajina severočeské hnědouhelné pánve – vytěžená doslovně i lidsky, neboť v rámci divokého odsunu v červnu a září roku 1945 bylo jen z Chomutova odsunuto přes dvacet tisíc původních německých obyvatel – vyžaduje po umělcích odolnost suchomilných rostlin.

Šporgy, z jehož přezdívky se stalo občanské jméno, nepracuje jen na svých kamenných a dřevěných objektech nebo grafikách v Orasíně, v Chomutově a nejbližším okolí, je také iniciátorem mnoha kulturních akcí, spoluorganizuje letní divadelně-výtvarný festival Obnaženi, v létě vede sochařská sympozia, postaral se o vydání orasínské kroniky Ztracená vlast z pera jednoho z vyhnaných rodáků Geralda Bretfelda, jako aktivní člen Spolku Boleboř, Orasín, Svahová také inicioval vznik Svatomartinské poutní cesty a aleje z Orasína do Boleboře, pro Orasín vytesal dřevěnou zvoničku, se sousedy zdarma vyrábí lavičky, se studenty Džamily Stehlíkové vztyčil menhir, své dceři postavil kamennou mohylu... Málokdo s takovým zápalem a láskou pečuje o místo, kde žije. „Já tohle údolí miluju a bolí mě, když mu někdo ubližuje,“ říká a neváhá udělat maximum proto, aby tu bolest zmírnil, i přes nesouhlas některých členů zastupitelstva a sousedů. Protestuje proti nepovolenému kácení (o stromy bojuje často – v minulých letech například vytvořil pomník stoleté lípě, která byla pokácena v Chomutově), nadměrnému lovu zvěře v obecních lesích, šrotu na obecních loukách i arzenovému kamení na obecních cestách. „Babišismus proniknul i do Orasína,“ komentuje současnou situaci v obci.

Josef Šporgy jde poprosit mohylu o příznivé volební výsledky|foto:Ivana Myšková

O jeho potřebném anachronickém donkichotství a buditelství i jeho vyvzdorovaném umění jsem zamýšlela natočit klasický dokumentární portrét. Jenomže když se přiblížily komunální volby v říjnu 2018, bylo jasné, že se těžiště dokumentu přenese trochu jinam. Původní záměr se během stříhání sedmnáctihodinového materiálu za vlídné intervence mimořádně trpělivé a nápomocné Violy Ježkové zvrhl v polemiku s mým vlastním spícím buditelstvím. Proč nejsem schopna se aktivně bouřit proti nepravostem, které se dějí v mém okolí? Proč svůj vzdor měním v literární texty, a ne v činy? Proč nepřemlouvám nevoliče, aby se stali voliči? Proč předem házím flintu do žita, aniž bych učinila jediný záchranný pokus?

Tady chci spočinout, jestli mi to systém dovolí, říká Šporgyho dcera Maruška|foto:Ivana Myšková

Šporgyho vytrvalost a sveřepost je obdivuhodná a zároveň vyčerpávající a destruující pro celou jeho rodinu. Dcera Maruška o otci s něhou a současně pochopením i nepochopením říká: „Rád pomáhá, rád by zachraňoval svět a většinou stojí proti většině. Říká to, co si myslí, i když je to v jeho neprospěch. Vlastně s o to větší horlivostí, když to hraje v jeho neprospěch… Takovej osamocenej bojovník. Romantickej hrdina. Zoro.“ Myslím si, že naléhavě potřebujeme tyto osamocené romantické hrdiny se starou duší. Potřebujeme, aby nás probouzeli z nebezpečné letargie, která nás nenápadně sune do propasti.