Petr Borkovec: Odpovědi bez odpovědí

Vidím šedivé a stříbrné hučící pásy a dál ve vodě těžební plošinu Eni, co osvětlená připomíná obludné křeslo z červeného paroží. Anebo červenorůžový korálový útes, vyvrácený jak jedle. Ta platforma je na všech fotografiích našeho lida, stojí v jeho erbu. Někomu se líbí, někomu ne.

Čtěte také

Petr Borkovec: Vínový kopec

Před několika dny jsem si v ravennském vydání Il Resto del Carlino přečetl, že mezi provozovateli pláží koluje nová petice za její odstranění a že mezi rybáři a provozovateli pobřežních restaurací koluje protipetice za její zachování. Že obě petice mají úspěch a podpisy se hrnou, ale strany spolu nekomunikují, pouze se vzájemně obviňují a důležité otázky nechávají bez odpovědí.

V článku bylo doslova napsáno, že jak zastánci plošiny, tak její odpůrci „odpovídají bez odpovědí“. Místní restauratéři a rybáři bojují za plošinu z pozoruhodného důvodu: na části konstrukce, která se nachází pod vodou, se totiž rodí a drží speciální slávky, mnohem větší a chutnější než slávky běžné. Jsou velké jako největší ústřice, mají fialovorudou barvu (a ne černofialovou) a lidé sem na ně jezdí z celého regionu. Není možné si je koupit čerstvé, dají se pouze už upravené objednat v restauracích. A jejich cena vypadá podle toho. Ale lidé přijíždějí, registrují se v pořadnících, jedí a platí jako pominutí! 

Čtěte také

Petr Borkovec: Nějaká Cécile

Letovisko je úplně mrtvé a lidé, kteří tu zůstali přes zimu, odpovídají bez odpovědí. Na pláž jsme ještě nešli – nebo vlastně jednou, na půl hodiny. Foukal vlezlý vítr a neviděli jsme ani pejskaře. Ze zataženého nebe se na pár minut vyloupla oranžová koule a ve chvilce se udělalo až zázračné teplo – okamžitě jsem se svlékl do trička.

Na zpáteční cestě – po tom, co jsme se znovu ujistili, že na celém lidu není a nebude otevřený jediný bar a z restaurací je v provozu pouze čínská, ale až o víkendu – jsme potkali indickou dívku, kterou jsme si pamatovali z léta. Každý den tehdy chodila po pláži a prodávala tetování. Takové, co odolá mořské vodě. Nikdo ho nekupoval, ale myslím, že jsem ji přece jen několikrát zahlédl, jak se sklání nad nějakým dítětem na dece a soustředěně dělá svou práci, zatímco rodiče vestoje přihlížejí.

Čtěte také

Petr Borkovec: Ravenna ve sněhu

Teď jsme ji pozdravili – vesele, dalo by se říct, s mírnou připomínkou staré známosti –, ona odpověděla, i se usmála, ale nevypadalo to, že by si vzpomněla. A mně se v tom okamžiku vybavilo, že jsem si ji v létě prohlížel, jak o siestě, v největším vedru, s otevřenou pusou tvrdě spí pod tamaryškem na kraji pláže a před sebou má rozložené plastové misky s obědem. Nevím vlastně, jestli je z Indie.

„Někam si vyjedeme, něco najdu,“ řeklas později odpoledne toho mrtvého dne.
A opravdu jsme nazítří stáli na zastávce busu, který nás měl zavést víc na jih, do přístavu Codevigo, kde se – jak jsme si přečetli na internetu – pořádala slavná úhořová sagra, bohaté úhořové posvícení. Pořád vanul ten lezavý vítr, ale my i tak dorazili s pořádným předstihem, protože autobusy na lidu jezdí málokdy, často vůbec nepřijedou a často odjíždějí dřív, nežli je uvedeno v jízdním řádu. Zvlášť mimo sezónu.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nejmenší přístav

I náš řidič přijel dřív, ale pustil nás dovnitř a poctivě čekal. Dveře ponechal dokořán. Hledala sis v telefonu něco o úhořích. Díval jsem se do otevřených dveří, v nichž stál kovový sloupek a hřbet hustého oleandrového keře, do něhož se opíral vítr. Nic jiného se do otvoru nevměstnalo. Nikdo nepřicházel, zíral jsem do dveří a po chvilce si byl jistý – jako by to totiž nějak nejasně, ale s konečnou platností vyplývalo z těch dvou věcí v průhledu, z toho sloupku a z toho oleandru –, že to tak už zůstane, nikdo nepřijde, ani nepřišel, ani později, ani předtím. Cítil jsem to jako úlevu; byl jsem naprosto sám.