Petr Borkovec: Za lovci smaragdových střevlíků
Když jsem se dnes ráno probudil, v oknech blyštělo mokré slunce, jehož barvy se proměňovaly od zlatozelené ke hnědozlaté. S pocitem lehkého štěstí jsem si okamžitě uvědomil, že se přede mnou otevírá trojice příznivých možností. Buď znovu usnout, nebo se nějak věnovat andělovi, který mi oddychoval na rameni anebo odejít na jarní entomologickou burzu.
Ty eventuality se přede mnou neotevíraly jedna vedle druhé, jak by se mohlo z toho, co říkám, jevit, nenabízely se mi jako trojcestí, tři možné směry – proplétaly se a pohlcovaly a vzápětí zas rozvinovaly a dělily.
Čtěte také
Chvílemi se zdálo, že jedna z možností je úplně obsažena v jiné, ale následující okamžik zdání popřel. Zavřel jsem oči proti měděnému slunci v okně a pozoroval chromozomy a larvy, které dýchaly na sítnici, potom jsem vstal a odešel na burzu.
Než jsem vkročil do domu s dlouhým sálem – v němž na sražených stolech ležely krabice s brouky a motýly, kde už mezi profesionálními i amatérskými sběrateli, lovci exotického hmyzu, obchodníčky, kteří nikdy nezaložili vlastní sbírku, prodejci sklepávadel, preparačních špendlíků i broučích pastí, mezi obratnými vystřihávači identifikačních štítků, mezi antikváři s barvotiskovými tabulemi vyřezanými ze starých atlasů a truhláři se specializací na výrobu transportních a sbírkových schránek všech velikostí panoval ruch – tedy, nežli jsem vkročil do toho domu, zapálil jsem si cigaretu a díval se dovnitř.
Čtěte také
Nikdy, nežli vstoupím mezi krovky a křídla, si neodepřu pohled zdálky do sálu entomologické burzy! Kolejnicím černých lesknoucích se krabic s bělostnými vnitřky plnými tmavých bodů (zdálky mají všichni brouci i motýli v krabicích dubový odstín), které tam uvnitř vedou do dáli, se nic jiného na světě nepodobá!
Vzadu, kde se kolejnice přibližují a potom ztrácejí, se nekýve tlustý závěs zakrývající stěnu sálu, jak by si někdo možná myslel – tam začíná krajina trouchnivých kmenů, v nichž ve svých pouzdrech odpočívají stovky právě narozených obřích tesaříků, a krajina ananasových polí, u nichž, na hromadách vytříděných hnijících plodů, srkají šťávu tisíce otakárků, krasců a chlupatých zlatohlávků.
Nahlížel jsem dál zvenku do sálu a kouřil a povšiml si velice starého páru nedaleko od vstupních dveří, který nabízel k prodeji pouze asi dvacet třicet kusů nenápadných světlejších motýlů – celá skromná nabídka té vetché dvojice se vměstnala do jedné krabice.
Čtěte také
Oba v nejtišším napětí i s jakousi nepřítomností, jež odkazovala k úplně jinému prostoru i času, seděli u svého stánku, ve světlých, vzájemně se podobajících svetrech. Stařeček měl ruce složené v klíně a myslím, že v nich držel lupu, jeho paní listovala číslem nějakého starého čísla Entomologického věstníku, které se tu jako vždycky rozdávaly. Časopis byl rozlepený a zažloutlé listy se každou chvíli svezly stařence z klína a ona je zachytávala nebo sbírala pobledlýma rukama s pokřivenými konečky prstů.
Oba se usmívali. A kolekce motýlů před nimi vypadala z místa, odkud jsem ji pozoroval, spíš jako podivný relikviář, jako by uvnitř namísto jasoňů a bělásků hrachorových spočívaly v bílém plátně zabalené drahocenné předměty, památeční mince, staré zlato, snad také zlaté zuby, lžičky.
Čtěte také
Ze zkoumání mě vyrušili dva sběratelé, kteří se poblíž dali do hlasitého hovoru. Jeden z nich byl – jak z hovoru po nějaké době vyplývalo – lovec čeledí tropických svižníků a také zkušený organizátor loveckých výprav. Druhý naslouchal s úctou, otázky kladl s neměnným omluvným tónem.
Z rozmluvy jsem zaslechl útržky, ale i ty stály za to: „Jsou sklepaný?… Dolů s cenou nejdu ani za svět, je to rarita… Jako kluk jsem ho koupil na burze za dvacet korun… Má tam samici úplně bez bílejch teček… Na lesní cestě, kde bylo trochu vody… Ty se líhnou v sedm ráno… Vážně, už v sedm?… Když děláš pravý křídlo, levý se hne… krátký těla, silný křídla, však to znáte… Ten myslím taky nemá určení… samý věci z Arabskýho poloostrova, to se moc těžko určuje… Kucháte to taky, tyhle pindíky?… Já kuchám i pírníky… Já dělám krasce a kuchám je vždycky, protože...“
Čtěte také
Ale důvod kuchání krasců, jejichž krovky jsou ze zlata, smaragdů a zrcadel, a pírníků s okřídlenýma nohama jsem už nezaslechl, protože ze sálu se vyřítil malý muž s igelitovou taškou v každé ruce a – aniž by zpomalil – rozhodil paže a na celé prostranství vypískl:
„Ze mě bude dělat blbce! Šejdíř mizernej! Má to z čínskejch střevličích farem, všechno koupený! Von si snad myslí, že to nepoznám! Já!!“
Všichni jsme se překvapeně otočili.
Malý dopálený muž zmizel za rohem nejbližší ulice.
Představil jsem si střevličí farmu v čínské provincii, zlatavé kopečky, po nichž bez obav běhá sem a tam takové množství obrovských zelenozlatých a fialovozelených a zlatočervených střevlíků, že téměř není kam šlápnout.
Čtěte také
Až mě zamrazilo.
Přišel čas vstoupit.
Udělal jsem to.
A když jsem míjel bílý pár s bílými motýly, pomyslel jsem na dnešní šťastné probuzení, na tři proplétající se možnosti, které se mi ráno tak zlehka nabídly. I na to, že není vlastně jisté, kterou z nich jsem nakonec vybral, můj nádherný anděli!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
