Alena Zemančíková: Moderní umění

18. září 2018

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Dnes v tom městě nic ten útok nepřipomíná. I když – na nádraží vám prohlédnou tašky a v galerii rovněž, v galerii jsme dokonce museli s personálem vyřešit, co s nedopitou lahví vína: nakonec ji služba vystavila na polici u pokladny, kde na nás počkala, až skončíme prohlídku.

To, že malíři a výtvarní umělci měli v oblibě Azurové pobřeží a k němu přilehlý kraj, znám z literatury. Milovali, jak si vzpomínám, zvláštní barvy a světlo. Na počátku září jsme se to světlo snažili postřehnout, ale zdálo se nám, že se od světla u nás nijak zvlášť neliší. Takovou barvu, jako má Středozemní moře na tomto Azurovém pobřeží, ale opravdu v našem vnitrozemí nemáme.

Nice je město umění a galerií, muzeí i divadel je tu bezpočet. To nejdůležitější z umění se ovšem týká výtvarna. Je tu muzeum Marca Chagalla, které bylo postaveno ještě za jeho života jako areál se zahradou, komplexně vyřešený samotným Mistrem. Je tu také muzeum Henriho Matisse v barokní vile. Matisse pobýval v Nice od roku 1918 až do roku 1954 a na nedalekém hřbitově je pohřben.

Obě muzea, Matissovo i Chagallovo, se nacházejí na vršku Cimiez nad městem, asi ve 50 metrech nadmořské výšky. Z toho vršku je rozhled – dolů, k moři, i nahoru, k horám, a je to zvláštní pohled do krajiny, jaký u nás neznáme, protože zdejší osídlení je nepřetržité, až kam oko pohlédne.

Vedle Matissova muzea je archeologický areál antických vykopávek, který nám připomene, že stojíme v kraji, odkud se kultura šířila na sever a když překonala Alpy, nastal kulturní úkaz, jemuž říkáme západní Evropa a k němuž jsme se zpožděním, daným nutností překonat klimatické a geografické překážky, dospěli i na našem území. Hloubku kulturních a civilizačních vrstev tu člověk cítí přímo tělesně, ale současně s vertikálním pocitem věkovitosti vnímá i kontinuitu, vedoucí až do současnosti.

Tomuto pocitu nasadí korunu muzeum MAMAC, exkluzivní architektonické dílo přímo ve středu města, otevřené v roce 1990. Tahle členitá budova s terasami, průhledy a průchody, rozkročená nad ulicí, na níž probíhá každodenní ruch, je věnována akčnímu umění, jehož významná větev vyrašila právě v Nice a poznamenala město svým působením. Je spojena se jmény Yves Klein, Niki de Saint Phalle, Ben, Sasha Sosno a další.

Akce těchto umělců se odehrávaly v 70. letech 20. století, kdy se u nás rozprostřela takzvaná normalizace, málokdo se dostal na západ a tak jsme nebyli konfrontováni s konzumerismem a sériovostí, s pomíjivostí všeho toho hmotného kvanta, produkovaného průmyslem všeho druhu, s reklamním a módním spolu s automobilním na předních místech. U nás jsme ve všech těchto oblastech pociťovali spíš nouzi.

V rozlehlých sálech tohoto muzea mě ale ohromilo poznání, že navzdory přísnému odříznutí od Západu po roce 1968, navzdory naší informační izolovanosti v době onoho reálného socialismu, vybavuji si v českém výtvarném umění díla a trendy, které s těmi francouzskými plně souznějí, a nacházím to souznění i ve své vlastní hlavě při vzpomínce na různé tajné akce a jednodenní výstavy, jichž jsem se účastnila.

Ani železná opona nedokázala už v poslední třetině 20. století zabránit sdílení uměleckých energií, vyjadřujících pocit ze světa sériovosti a fórového šuntu, kdy nic není a ani nemá být trvalé. Pocítila jsem hrdost na českou, vlastně ještě československou kulturu a umění té doby, které se nenechalo umlčet oficiálními cenzurními a povolovacími procedurami a jehož duch se ve svém vlání přirozeně propojil s progresivními trendy třeba v Nice.

To ale neznamená, že u nás nemáme žádný deficit. Ten vidí člověk také zřetelně: na rozdíl od Francie naše země nemá žádnou tak velkorysou galerii, žádnou veřejnou budovu, postavenou ve svobodné době a vyjadřující jejího ducha. Budovu, v níž by se vystavovalo svobodné umění, které se nenechalo spoutat zákazy, ale ani penězi z oficiálních zakázek. 

Spustit audio