Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Odpadové hospodářství

9. březen 2018
03000841.jpeg

Několik období v životě jsem bydlela na místě, kde nebyl zajištěn odvoz odpadků.

Poprvé to bylo na přelomu 70. a 80. let na hájovně doslova na samotě u lesa, neměli jsme popelnici, protože k nám, mimo obec, popeláři nezajížděli. Vlastně nevím, proč, protože pošta tam jezdila. Rodina se třemi malými dětmi produkovala odpadu celkem dost a nějak jsme to řešit museli.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Můj život s Josefem Ladou

Kocour Mikeš a směr do Hrusic

Ladova dětská knížka o kocouru Mikešovi vyšla poprvé roku 1934, to byl mojí mamince rok a její starší sestře pět.

Hlavním pomocníkem byla kuchyňská válcovitá kamna starožitného vzhledu, kterým jsme říkali Spalovač mrtvol a kde shořelo všechno, co mohlo. V zásadě se v nich topilo dřevem, ale byly tak účinné, že se v nich roztavily i skleněné střepy a třeba staniol od sýrů tvořil po vychladnutí stříbrné krápníky, visící z roštu.

Popel jsme sypali do kompostu (i když úplně ekologicky bezvadný nebyl, pálili jsme tam například i pytlíky od mléka, vzpomínáte na ně?). Mnohem horší popel jsme ale vybírali z kotle ústředního topení, stojícího na chodbě: to byla potvora naopak nevýhřevná, nic jiného než patřičný materiál bychom si v ní pálit netroufli, protože se zanášela i tak. Popel z hnědého uhlí druhu sokolovský ořech tvořily spečené sirnaté škvarky, které se všelijak příčily nad roštem i pod ním. Dým z kotle páchnul hnusně, ten ze spalovače mrtvol kupodivu ne.

No a pak jsme měli za domem kolečko, do něhož se kromě toho hnusného seškvařeného popela házely i odpadky, které se nedaly ani spálit ani zkompostovat ani jakkoli zmenšit jejich objem: rozbité sklo a porcelán, drobné kovové věci – a to je vlastně všechno. Jednou za rok přivezli do vsi kontejner na velkoobjemový odpad, tam jsme taky tu a tam něco hodili, například vysloužilý kočárek.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Výstup na Ostrý

Horská chata Bavorského turistického spolku těsně pod vrcholem Ostrého. Hranice prochází zadním traktem chaty a částí terasy

Mám ráda výstupy na vrcholky hor, i když jsou spojeny s velikou námahou.

Neměli jsme moc peněz a tak jsem razila zásadu, že nekupujeme hotové, co si snadno můžeme udělat – například tvarohové svačinky s ovocem pro děti, ty takzvané přesnídávky. Tím jsme ušetřili obaly. Taky jsme škvařili sádlo a nekupovali krájené balené sýry – právě kvůli tomu obalu.

Dnes bych některé věci (například pytlíky od mléka) samozřejmě nepálila, ale jinak to bylo celkem solidní hospodářství. Když se kolečko naplnilo, vykopal můj muž na kraji pole jámu a nezpracovatelné odpadky do ní vyklopil a zahrnul zemí.  Tohle bylo potřeba udělat asi tak jednou za dva měsíce. Ano, nebyly jednorázové pleny. A také jsme neměli auto.

V podobné situaci bydlíme i dnes, na samotě, kam nezajíždí odvoz odpadu, a v rámci pokroku ani pošta. Domácnost je mnohem jednodušší, nejsou v ní malé děti, jen tři kočky.

Ranní úvaha Aleny Zemančíkové: Moderní umění

MAMAC, Muzeum moderního umění v Nice

Město Nice vešlo do povědomí veřejnosti nehorázným násilným činem, při němž teroristický řidič kamionu najel do lidí na promenádě, 87 jich zabil a 400 zranil.

Také máme v kuchyni kamna na dřevo, účinnosti někdejšího spalovače mrtvol ale nedosahují a my bychom v nich některé tehdejší výhřevné věci, jako například staré boty, nepálili: za ta léta se zlepšila ekologická uvědomělost. Ale papírový obal v nich shoří. Odpad třídíme a vozíme autem do kontejnerů ve městě, při každé cestě do obchodu vyprázdníme tašku tříděného odpadu a naplníme ji nákupem. Nic víc, nic méně.

Všeobecné odpadky při té příležitosti hodíme do popelnice, pokud je ovšem obyvatelé našich měst nemají zamčené. Objem odpadu je nesmyslně velký, na všem je něco z plastu nebo všechno je v něčem z plastu, lahve a sklenice se nevracejí. A to si ani nevozíme domů hotové jídlo v polystyrénových krabičkách, které se poslední dobou válejí všude. Ano, kastrůlky, za ty jsme se styděli, tyhle kastličky působí pokrokově. A na plechovky od konzerv žrádla pro kočky žádné zvláštní kontejnery nejsou.

Mám z toho odpadového hospodářství trauma, zdá se mi, že se na nás odkudsi zřítí smrdutá hora zbytečných obalů a že to budeme mít za to, jak pečlivě a hygienicky dbáme o kulturu prodeje. Fuj.