Ranní úvaha Ivana Šterna: Zrození Masarykova nového spojence v roce 1917

3. listopad 2017

Psal se třetí rok války. Rakousko mělo vůbec poslední možnost, jak si znovuzískat důvěru u zdejších politiků.

A zachovat si alespoň dílem šanci, že se nakonec nerozpadne, jak o to naopak otevřeně usiloval český zahraniční odboj. Poslední možnost přesto trestuhodně marnilo.

Sotva by jinak na jednání poslanecké sněmovny mohl ukrajinský poslanec Petruševič z úst vypustit následující slova: „Co hrabě Czernin provedl v Berlíně, jest bezpříkladným zločinem na svobodě na sebeurčovací právo národů a dokonce na mocnářství samotném.“

Co provedl v Berlíně rakouský ministr zahraničí? Ve čtvrtek 8. listopadu se dohodl s německým ministrem zahraničí, že obě země společně vytvoří samostatné Polsko. Spojí Halič, dosud spravovanou mocnářstvím, s částí Polska pod dosavadní pruskou kuratelou. Rakousko se ujme role protektora.

V čem ale měl tkvět onen zločin, na nějž poukázal ukrajinský poslanec Petruševič a jejž spolu s ním sdíleli politici čeští, chorvatští a slovinští? V pátečním vydání to pojmenoval vídeňský list sociálních demokratů, Arbeiter Zeitung.

Záměr jakoby z oka vypadl osudovému kroku rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867. Podle sociálních demokratů existence dualismu bránila a stále brání demokratizaci Rakouska. Zamýšlené odpoutání Polska neřešilo národnostní otázku Rakouska na demokratickém základě, tedy na základě práva na sebeurčení národů, ale výlučně mocensky.

Ve skutečnosti šlo jen o mírnější projev rakouské snahy o naplnění myšlenky velkoněmectví. V podobě podstatně méně útočné než v letech předešlých, za vlády slovanožrouta a předsedy vlády Stürghka, nakonec v květnu 1916 zastřeleného Bedřichem Adlerem. Tehdy byla kritika velkoněmectví vykládána jako činnost podvratná a velezrádná. Hodna byla šibenice. Nyní se již rakouská úřední politika směla kriticky napadat. Její konečný účinek by byl ale stejně zničující.

Odpoutáním Haliče od mocnářství by se byl ve zbývající části Předlitaví slovanský živel stal živlem menšinovým. Vydán by byl na pospas většinovým Němcům, prodchnutým myšlenkou velkoněmectví. Jí dávali přednost před radikální demokratizací země.

Na prvním jednání rakouského parlamentu v květnu toho roku po vynucené tříleté přestávce vydali čeští politici státoprávní prohlášení. Stávající dualismus označili za překážku, bránící narovnání jakéhokoli národnostního bezpráví a záměru, jak píší, vytvořit z Rakouska „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národů“. Odkazujíce se na právo na sebeurčení si stanovili za cíl vznik demokratického českého státu. Zatím stále ještě v rámci státu rakouského, spolkového.

V listopadu rakouské velkoněmectví, projevivši se záměrem rádoby odpoutat Polsko od Rakouska i Německa, aniž by Polsko získalo skutečnou politickou svrchovanost, české politice uštědřilo další ránu. Vzdala se tak naděje, že se s Vídní vůbec kdy dohodne.

Masaryk, který měl jasno už v roce 1914, tak získal pro vznik samostatného českého státu, v němž nesmí být opomenuta, jak v květnovém prohlášení stojí, ani větev slovenská, dalšího přesvědčeného spojence.

autor: ern
Spustit audio