Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Auschwitz 2018

19. duben 2018

S našimi studenty jezdíme do Osvětimi, tedy do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau rok co rok. Zastáváme totiž názor, že určitý typ vědomostí jim jsme schopni předat na fakultě v seminárních místnostech. A že určitý typ vědomostí ne. Člověk musí být na místě, vnímat atmosféru, která ještě i dnes a po tolika letech je stále stejně silná.

Na konci prohlídky Birkenau je pár metrů čtverečních na místě bývalého krematoria, místa, kde, jak říká průvodce monotónním hlasem, zemřelo více lidí než Britů a Američanů během druhé světové války dohromady.

V první části prohlídky na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve.

Ve druhé části trasy ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo, a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o několik desetiletí dříve a o několik set kilometrů směrem na západ. A jistěže první protest člověka je, že já bych se k takovým věcem nikdy nepropůjčil, nikdy bych neudělal nic takového, jak dozorci, nacisté nebo místní lékaři ve svých nelidských experimentech.

Ranní úvaha Marka Orko Váchy: Svoboda

17. listopad 1989

Při výuce lékařské etiky někdy bavím studenty tím, jak my přírodovědně vychovaní lidé jsme zvyklí myslet v přesných termínech přesných definic.

Jenomže, díky pečlivým studiím historiků se ukazuje cosi velmi překvapivého. Byli bychom čekali, a byli bychom vlastně velmi rádi, když by se ukázalo, že nacisté a lékaři a vůbec všichni, kdo měli koncentrační tábory na starosti, byli sadisté, psychopati a patologické existence, lidé jiné rasy než my, lidé z jiného vesmíru. Lidé mentálně nemocní, kazoví, s psychiatrickou diagnózou.

Díky pečlivým studiím historiků se ukazuje, že tomu tak není, že to byli lidé stejní jako my, lidé, kteří by v mírových časech pravděpodobně žili svoje průměrné životy průměrných občanů a kteří by sami o sobě nejspíše řekli, že jsou ti normální, poctiví, pracovití a slušní lidé.

První otázka po osvobození v roce 1945 byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Jakkoli je to nepředstavitelné, dnes si již nepředstavitelné netroufáme vyloučit.

Od nynějška víme, že ano, člověk může číst večer Goetheho a Rilkeho, hrát večer na klavír Bacha a ráno jít do své denní práce v Auschwitz. 

V Auschwitz tak mezi baráky a uvnitř nich, jak návštěvníka zavede nemilosrdná prohlídka, člověk definitivně a navždy ztratí víru. Ale ne víru v Boha, nýbrž v člověka.

Všichni myslíme, že „to“ udělali ti druzí. V těch dřevěných barácích Birkenau člověk nahlédne do propastí své vlastní duše a uvědomí si, že ten druhý rovněž přebývá v neznámých hlubinách mého vlastního nitra, že je možností mého já.

V lednu 1942 na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto o konečném řešení. Konference trvala 90 minut, dobu jedné vysokoškolské přednášky. Přes polovinu účastníků konference mělo titul doktor. Jednalo se o doktory medicíny, rovněž i o doktory filosofie. Pak se roztočilo soukolí.

Náročnou logistiku transportů zajišťovaly stovky poctivých úředníků, pečlivě si plnící své povinnosti. Bylo jim lhostejno, zda vlaky přepravují dřevo, kameny nebo lidi; důležité byly tunokilometry. A transporty byly možné jen díky poctivé práci těchto poctivých úředníků, kteří si poctivě plnili své denní úkoly a o ostatní věci se nezajímali.

Dodnes nevíme, co se vlastně stalo, nevíme, kde byl člověk, kde byla naše věda, naše filosofie, naše náboženství, že tomu nedokázaly zabránit?

S našimi studenty medicíny jezdíme do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau rok co rok. Pořád totiž ještě je naděje, že poznáním historie ji přece jen nebudeme nuceni opakovat.

autor: Marek Orko Vácha
Spustit audio