Ranní úvaha Martina Nawratha: Otcem

Její dlaň se do té mé pomalu propadá. V naprosté důvěře, lásce a odevzdání. Tak, jak se tělo v noci odevzdává lůžku.

I ve mně je hmatatelná podoba lásky. Lásky, která se těší z krásy toho, koho jsem stvořil. Někoho tak blízkého, podobného a současně tak nového, jiného a v čase našeho života mě vlastně vzdáleného. Neuchopitelný pojem lásky je tady přítomný ve své fyzické reprezentaci. To dotyk dlaně je to nejsilnější, čím v tuto chvíli láska hovoří. Je skryta v hebkosti kůže, v křehké tíze usínající ruky samotné.

Přemítám nad tím, jak silně a podivuhodně je ta nádoba lásky propojena. Jakoby se mé otcovské instinkty míchaly s tím, co si představuju, že prožívá dcera. Je to těžko rozlišitelná směs toho, od koho a ke komu jednotlivé pocity plynou. Samozřejmě nevím, co dcera přesně prožívá a nemohu se jí zeptat. Porušil bych kouzlo, které nemám ve své moci. Má ruka ji ale rozumí. Jsem otcem a dítětem současně, protože se vnímám a prožívám nejen skrze ruku svou, ale i tu její.

Když tak intenzivně vnímám tu, kterou jsem stvořil, dochází mi, že to není zcela přesné. Uvědomuji si, jak je můj život propojený s životem mých rodičů a ten zase s životem rodičů jejich. A tak dále. Snažím se nějak představit, jak by takový pocit mohl být oživen mezi mnou a rodiči mými. Zformulovat větu o úctě k rodičům a vděčnosti za to, že nám dali život, asi umíme. Ale cítit to znovu, tak živě a skutečně jako dotyk rukou? A cítit to až tam někde k počátku, kde můj rod začal? Takto hmatatelně?

Jistou pomůckou může být samo lůžko, naše malá podoba země. To gravitační tíhnutí, to směřování někam dolů. To není jen fyzikální jev, případně vzorec z učebnice. Někde tam dole nebo vzadu nebo na začátku je můj skutečně první otec a matka. Bytosti neznámé, ale už zcela skutečné, z masa, kostí a krve. Zcela skutečné a přece nějak jiné. Byli stvořeni, aby byli stvořiteli. Něco záhadného se tam muselo stát a slovo láska, které se před tím jen vznášelo ve vzduchu, nabylo fyzické podoby objetí.

Někdo musel přijít na to, že láska se nejlépe může šířit dotykem, vůní, zvukem, zrakem a sladkým polibkem. A to vše lze prožít jedině tehdy, když jsou dva. Ten někdo pak musel ve své moudrosti a touze po lásce učinit sama sebe obětí, rozdělit se ve dví, zbavit se nehmotné bezbolestnosti, aby sobě i nám umožnil zažít ten nejvroucnější dotyk druhého.