Ranní úvaha Michala Dočekala: Znovuzrození

Před 30 lety, jsem se já - jedináček z Hradčan - začal stavět na vlastní nohy. Prakticky to znamenalo nutnost opustit Mamahotel a najít si vlastní bydlení. Díky tomu jsem začal poznávat pražské čtvrti, které jsem do té doby považoval - slušně řečeno - za exotické. Od těch let se datuje i moje známost s Košíři.

Košíře, z mého tehdejšího pohledu čtvrť divoká a zanedbaná, mají slavnou minulost. Vedla sem jedna z prvních tramvajových linek ve městě, filmové ateliery tu byly dřív než na Barrandově, žil zde a pravděpodobně hlady zemřel básník, dramatik a lunatik Stanislav Mráz, na Klamovce bydlela poslední pražská německá spisovatelka Lenka Reinerová, ano, ta, kterou učil Kafka jezdit na kole a Egon Erwin Kisch ji v Mexiku koupil krabici doutníků..

Čtěte takéRanní úvaha Michala Dočekala: Úsměv

Nedaleko žil i básník Ivan Wernisch a v blízké hospodě nacvičovali Plastic People písně na jeho texty. A když už to v hospodě nešlo, zkoušeli kousek dál - u Hradílků na Buďánkách. A o Buďánky v tomto příběhu jde.

Původně dělnická kolonie z počátku 19. století si svůj vesnický ráz uchovala až do 80. let století minulého. Tehdy však panovala představa, že socialistickému člověku se nejlépe žije v paneláku a tak jako byla demolována část Žižkova a staré Vysočany, stejně tak čekala asanace Buďánky. Na jejich místo byl plánován dvacetipatrový věžák pro pracovníky ministerstva vnitra.

Majitelé domků byli donuceni k prodeji, těm, kteří žili v obecním, bylo vysvětleno, že jim bude v paneláku líp. Přišel ale rok 1989 a plány spadly pod stůl. Někteří dřívější majitelé se snažili získat svůj majetek zpět, ale smlouvy byly již podepsány a důkazy o nátlaku a nuceném prodeji chyběly.

Zájem o nápravu křivd ale nebyl velký ani ze strany tehdejší radnice. Praha 5 se vůbec v soutěži o popírání občanských a demokratických principů veřejné správy umísťovala pravidelně na předních místech. A to byla v 90. letech konkurence sakra ostrá! Pan starosta Jančík by zasloužil pomník, nejlépe na náměstí Kinských naproti soudu.

Buďánka tedy chátrala dál, na jejich osud žaloval jen nápis na střeše jednoho z domů, střecha se ale propadla, nezvaní hosté sebrali, co mohli a ze zbytku si udělali táborák. Jeden z domků vyhořel. Čas běžel a při tom běhu hlodal.

Už jsem bydlel dávno jinde, ale nevím, jestli je to mnou, či jde o obecnější jev, ale ani ve svém novém bydlišti v Libni jsem nebyl ušetřen pohledu na zbytečnou zkázu. Palác Svět - funkcionalistická památka, jež svého času hostila kino, kavárnu, řadu bytů a samoobslužnou jídelnu, která dala název jedné z nejslavnějších povídkových knih Bohumila Hrabala - Automat Svět, tento palác se před očima měnil v trosku.

Čtěte takéRanní úvaha Michala Dočekala: K 99. narozeninám

Konce světa se snad nedožiju, říkal jsem si, ale konec Paláce Svět vidím už dnes. A podobně to bylo s Buďánkami - vypadalo to beznadějně a já tu beznaděj mohl pozorovat zblízka, protože jsem se přestěhoval na protější kopec - na Cibulky.

Sice se u Buďánek objevila informační tabule popisující minulost této památkově chráněné lokality, u Hradílků, kteří jediní odolali nátlaku a neprodali, se na zahradě konal koncert na podporu a na zbylých dvou zdech jednoho z domů instalovali mladí architekti výstavu vizí, co by se tu dalo dělat pěkného kdyby…, ale já jsem naději v dobrý konec ztratil.

Jiní ji ale neztratili. Malířka Veronika Palečková a restaurátor Martin Dvořák se rozhodli, že památková ochrana tu není pro legraci a začali se angažovat v jejím dodržování. Hovořili, psali, přesvědčovali úředníky, hledali finanční podporu pro plán tak bláhový a přitom tak prostý: zachránit z Buďánek, co se dá, zbytek postavit moderně, ale v duchu originálu. Zkrátka vrátit místu život.

A neuvěřitelné se stalo skutečností. Před rokem byl v budově bývalé mlékárny otevřen tzv. Koloniál, komunitní centrum, kde probíhají výtvarné dílny pro děti, cvičí se jóga, čas od času se promítá film nebo je zde výuka angličtiny. Další objekty se opravují. Dnes už je jisté, že na místě Buďánek nevyroste 20 nových viladomů v projektu “Bydlení v zeleni - deset minut od centra!”.

Naopak, dole v Koloniálu se pije káva a topí se v kamnech, nahoře se cvičí a v okolí se pracuje. Všechny domy mají novou střechu, mnohé i víc než to a práce pokračují. Pracuje se na znovuzrození, svým způsobem na zázraku, ve který málokdo už věřil.

V polovině 50. let se jistá Rosa Parksová odmítla v autobusu zvednout z místa určeného pro bělochy. Drobná, lokální příhoda. Vyvolala však masové hnutí za zrovnoprávnění barevných občanů USA a na konci této příhody stojí první černošský prezident Spojených států.

Stejně jako Parksová řekla ne, řekla to i Veronika Palečková s Martinem Dvořákem a začali jednat. Výsledky jsou vidět i z našeho protilehlého kopce.  Denně přitom chodíme kolem empírového zámečku Cibulka, který nehodná ruka majitele nechává pustnout už třetí desetiletí. Kulturní památka, u které se čeká, až nebude co chránit, pak bude zbourána a na jejím místě vyroste 50 nových krásných viladomů v projektu “Bydlení v lese - jen 12 minut od centra!”

Proč s tím úřady něco nedělají, ptám se. Ale ptám se špatně. Proč s tím něco nedělám já? To je správná otázka. Námitka, že Cibulka je v osobním vlastnictví, neobstojí, památková ochrana se vztahuje na obecní i soukromý majetek a má chránit to, co na Praze milujeme.

Parksová změnila svět, Palečková s Dvořákem zachránili kousek světa, který se zdál ztracený. Budeme-li následovat jejich příkladu, nespadne ani Cibulka ani Palác Svět.