Ranní úvaha Oldřicha Krále: Cesta Tao II.

Starý mistr na rozdíl od jiných nebyl učitel, neměl kolem sebe žáky, kteří by naslouchali a zapisovali, aby ti další četli. Podle legendy o vzniku Tatoteťingu Starý mistr napsal to, co napsal, protože musel, jinak by ho strážci hranic nepustili.

Starý mistr nikdy neříkal a nikde nepíše, co se má a nemá, jako to vytrvale dělal Konfucius a po něm jeho žáci; Starý mistr se předem bránil tomu, aby něco tvrdil, taky nic netvrdí, jen dává k úvaze, co si o tom všem myslí, a tím je mi blízký, a jak stárnu, pořád bližší.

Teď jsem byl trochu osobní, ale vždyť i on, Starý mistr, byl tu a tam a tu a tam zůstal taky trochu osobní. Nejvýrazněji a nejkrásněji v té nádherné kapitole dvacáté. Stačí si poslechnout:

Davy se věčně usmívají,
jako když vedou býka k obětišti,
jako když stoupají na terasy k jarním slavnostem;
jen já zůstávám netečný jako dítě, jež ještě nedalo znamení,
jako novorozeně, které se dosud nerozesmálo.
Sem tam se potácím, sem tam,
jako bych ani neměl kam jít.
Všichni mají víc než dost,
jen já jako bych všechno ztratil.
Mám duši idiota, tupou, tupou hlavu!
Z ostatních lidí to zrovna svítí,
jen já mám v hlavě jakoby tmu.
Všichni ostatní čile zvídají,
jen mně je trudno.
Zmítán a smýkán jako na moři,
jako bych neměl čeho se zachytit!
Všichni ostatní mají k čemu být, jen já jsem hloupý a k ničemu.
Já jediný jsem jiný než druzí,
dávaje přednost té krmi, kterou skýtá Matka!

Střípky obrazů a příběhy Země středu. Na Vltavě začínají „Čínské dny“

• Upravit
• Smazat

V době, kdy čínské investice proudí do České republiky, množí se politické návštěvy a otevírají se česko-čínské linkové lety v očekávání čínského nového roku psa, uvádí Český rozhlas Vltava programový projekt Čínské dny. Co se skrývá za mediálním obrazem Číny? Jaké příběhy vyprávějí její současní i klasičtí spisovatelé? Jaké obrazy kreslí její poezie?

Je v tom velká nadsázka, ta fascinující hyperbola, kterou na nás najednou vychrlí jinak tak zdrženlivý Starý Mistr! Protože ono je všechno nakonec osobní, všechno je nakonec subjektivní, jinak ani nejsme. Všechno ostatní si jen namlouváme. Něco si namlouváme a ono je to třeba krásné.

Ale taky je v tom zrada, když si včas neřekneme to, čím Starý Mistr uzavírá tu svou poslední kapitolu: „Poctivá slova nejsou krásná, krásná slova nebývají pravdivá. Co je opravdu dobré, to nepotřebuje obhajobu, co obhajobu potřebuje, nejspíš není dost dobré. Kdo ví, ten nepotřebuje vědomosti, kdo potřebuje vědomosti, asi neví. Moudrý nehromadí a čině pro druhé stále víc získává. Tím jak druhým dává, stále víc získává. Takové je Tao nebe, které tobě prospívá, aniž druhým škodí, takové je Tao moudrých, kteří jednají, aniž soupeří…“.

Tolik Laozi.

Všechno nadsázka, ale jak moudrá!