Ranní úvaha Petra Borkovce: Houby

Třeba na tohle myslím, když se tak potloukám říjnovým středočeským lesem a hledám panské hřiby a babky. Na Lolitu si ani nevzpomenu. A taky si trochu vybavuju báseň z 20. let, kterou pozdější autor Lolity a Ady houbám a jejich sběru věnoval.

Báseň to byla trochu legrační, taková malá popisná óda – jsou z ní jasné tři věci: že se její autor uměl dobře dívat, že houbaření miloval a že mu avantgarda byla srdečně fuk. Pravilo se tu:

A křemenáče: zbytky jehličí
a slizu na klenutých hlavách;
vidíš je z hnijících struh, zpod smrčí,
z vlhké tmy za světlem se dávat.
 
Rozkošní, vonní, mechem pokrytí
kozáci šedohnědí stranou,
na štíhlých nohách, celých skvrnitých,
krůpěje letních lesů planou.

No, máme pokročilý podzim. Krůpěje letních lesů jsou dávno pryč, všechno koupání už skončilo, myslím na smutné jednoduché věci a trochu čtu – ale čtení, jak říká jiný ruský básník, „jako by se nehýbalo“. Letos jsem na houbách poprvé. Loni jsem nebyl vůbec. Na houby skoro nechodím, co babička umřela.

Proč vlastně? Nečekané potíže s převzetím a navázáním, babičko Anežko.  

Mám přitom – díky tobě – dobré návyky. Vyrážím brzy, kdy zrak přesně zaznamenává pomalý lesk hnědých hlav suchohřibů, kdy samet jiných hříbků měkce tlačí a brzdí bloumající oči. Jak přibývá průsvitů a suchého osvětleného jehličí, cítím stejně silně jako kdysi, že všechno skončilo, je po lovu.

Trávím spoustu času s lesními vstupy a čelními schodišti z kamenů a kořenů, pod oranžovými kmeny borovic. Říkávalas: „Když vcházíš do lesa, musíš už mít v košíku aspoň jednu houbu!“ Obloukem se vyhýbám krásným lesním partiím se vývraty, světle zelenou vysokou travou a potůčkem, vynechávám mechové světliny.

Další tvůj zákon zněl: „V příliš pěkném lese houby nerostou!“ Obcházím jiné houbaře nebo se jim schovávám. Nemám je rád a nikdy je nezdravím. „Pozdravit jiného houbaře je největší chyba, jakou můžeš udělat.“ Taky se vracím na místa, která jsem už prošel. Sbírám všechny houby, které znám – nedělám mezi nimi rozdíly, pěkné, horší, ohlodané, špatné rostlé. Dokonce vykrajuju plíseň a zbytek beru. „Aby se houby neurazily,“ opakovalas ráda.

Ale celé to planí a roste stejně chybně jako jabloně s malými plody v horní zahradě (dolní se jakžtakž drží): znejistěl jsem a už dávno nesbírám masáky, tvé nejoblíbenější; u nalezeného poddubáka si sedám si a kouřím – očima hledám a nacházím celou rodinu, a když vstanu, všichni příbuzní nenávratně mizí, znovu si sedám na stejné místo, ale nepomáhá to; potloukám se po lese, házím před sebe šišky a větve a jdu směrem, který mi ukážou, a „naše místa“ nechávám bez povšimnutí. A jiná nepoznávám; víš, že jsem se už dvakrát v „našem“ lese ztratil? Co bys tomu asi řekla? Zastavuju se u krmelců a kouřím, nevím, kde jsem, a cigarety típám do jehličí. Kdy jsem měl vlastně naposledy s sebou košík?

O, návrat z lesa s plným košíkem – z kolika věcí a činností se to skládalo? Z babiččiných obav, kde jsem tak dlouho; z údivu (kdo byl doma, musel být u toho) a dlouhého probírání každého kusu; z papírem vyskládaných plechů, na něž se plátky kladly spořádaně podle velikosti (připomínaly entomologické krabice s jednou čeledí); z oloupaných klobouků růžovek, co vypadaly jako vyřezané z bílého dřeva; z tvých kloubnatých těžkých prstů polepených modrými slupkami; z několika dokola vyprávěných historek; z nože, který rychle odkrajuje červivé maso a zastaví se až na tvrdé zdravé noze.

Nezvedám oči od země, pořád ještě hledám houby, ale nesbírám je. Pravidla se propadla a nemám jiná pravidla. Když nejsem v lese a chtěl bych být, zdá se mi, že se pravidla jen proměnila; ale uvnitř, po ránu mezi stromy je jisté, že nemám nic nového.  

A žádné básně o houbách to nezachrání.