Vít Zdrálek: Evropská klasika v Africe

Na Makererské univerzitě v ugandské Kampale vystudoval hudebního bakaláře, na té Pretorijské pak magistra. Věnoval se soukromé výuce africké tradiční hudby a o víkendech pravidelně zajížděl na předměstí Ga Rankuwa, kde v jedné z tamějších základních škol učil každou sobotu dopoledne volnočasový hudebně-taneční kurz.

Pro přibližně 40 dětí tato aktivita představovala jednu z mála možností, jak si zpestřit nudný víkend na chudém černém sídlišti, tomto torzu apartheidního sociálního inženýrství, které spolu s mizernou infrastrukturou zdědilo i minimum možností volnočasového kulturního vyžití.

Afrika na nové desce Hugha Masekely je úchvatnou zemí bez žánrových i politických hranic

Nové album jihoafrického trumpetisty dokazuje, že v Africe něco jako hudební hranice nikdy neexistovalo.

Z dalších školních budov se do zvuků dětského bubnování, dupání tanečníků a zpěvu ugandských melodií, které je v rámci této laboratoře hudební globalizace Charles učil, ale ozývaly také housle, flétny, klarinety, trumpety a… sborový zpěv. V rámci projektu STEP School se zde zdarma v evropské klasické hudbě vzdělávaly zase další místní děti, které na dobrovolnické bázi učili studenti z hudební katedry Pretorijské univerzity.

S blížícím se koncem školního roku a – protože jsme na jižní polokouli – také Vánocemi se do klasických melodií stále častěji vkrádaly vánoční písně, zpravidla ty anglické, Joy to the World, Hark! The Herald Angels Sing a další. Všichni se připravovali na vánoční koncert, což měla být velká událost. A také byla.

Už ráno mě Charles vyzvedl svým autem. Cestu si jako obvykle krátil poslechem hudby. K mému překvapení však pouze neposlouchal a po chvíli si s nahrávkou začal notovat basový part sboru, za chvíli tenor, pak falsetem soprán. Byla to nějaká Mozartova mše. Na můj překvapený pohled jednoduše odpověděl, že ty sbory zpíval od mládí ve škole v Ugandě a podle potřeby zpíval různé party, takže je umí všechny. A tak jsme za zvuků salzburských arcibiskupských bohoslužeb 18. století projížděli jihoafrickou městskou periferií a pomalu vjížděli mezi zděné a plechové domky towshipu Britts.

Michal Pěchouček i Tvůrčí Afrika

Každý rok na jaře vysílá Kateřina Rathouská rozhovor s výtvarníkem, kurátorem, scénografem a divadelním režisérem Michalem Pěchoučkem. Nejinak tomu je i letos. Hlavním tématem sobotní Noční Čajovny bude inscenace Marbot ve Studiu Hrdinů, na které se tento všestranný umělec podílel. Premiéru měla 6. března.

V obrovské komunitní hale už bylo rušno. Různé skupiny dětských muzikantů zkoušely zvuk, příchody a odchody, připravovaly nástroje a svůj prostor potřebovali i dětští divadelníci, kteří měli sehrát vánoční příběh. Všude se rojily děti, učitelé a rodiče a s blížícím se koncertem nakonec davy rodinných příslušníků snažící se včas usadit na stovky plastových židlí v řadách pod podiem. Všechen ten cvrkot ale po celou dobu příprav zdaleka přehlušoval… Händelův Mesiáš hraný z obřích reproduktorů. A za ty dvě hodiny před koncertem zazněl snad celý, byť se s ním ve chvílích zvukových zkoušek nezacházelo právě pietně.

Tahle skladba má v Jižní Africe vůbec zvláštní postavení a v Johannesburgu třeba existuje už od roku 1959 tradice velikonočního provádění tohoto oratoria, a to v etnicky smíšeném obsazení, což v době zákonů rasové segregace představovalo významný akt občanské neposlušnosti. Ale evropská, a zvláště anglická sborová tradice se do Jižní Afriky dostala už mnohem dříve a místní kompozice náboženských i světských sborů v duchu těch dovezených evropskými misionáři v 19. století daly vzniknout třeba i současné jihoafrické hymně. Dlužno připomenout, že kromě mě a pár dalších hostů nebyl v sále nikdo bílý.

No, a tak se ptám. Čí je vlastně dnes tak zvaná evropská klasická hudba? A komu patří? Těm, jejichž předkové ji vytvořili, nebo prostě všem, kdo ji skutečně znají a se zaujetím provozují? Nebo není žádné nebo? Co to kolonialismus a globalizace s identitou hudebních idiomů a žánrů udělaly? Jako hudebního vědce mě samozřejmě zajímá, jak taková situace mění otázky, které si klademe a co že by nás to vlastně mělo zajímat. Jedno je ale jisté. S píděním se po autorském záměru a historicky poučené interpretaci si nevystačíme, protože živá skutečnost provozování, poslouchání a slyšení je mnohem pestřejší a také složitější, zvlášť ta dnešní globální.

Tak si nějakou tu „jinou“ interpretaci „naší“ klasiky třeba občas pusťte.