Adam Borzič: Magie pauzy ve světě červeného prachu
Svět červeného prachu – tak nazývá korejský zen – mizérii vezdejší – sanskrtským slovem samsáru, svět podmíněnosti a utrpení. Je to krásný a poetický výraz pro tak náročný rozměr života. V biblické hebrejštině je člověk – adam odvozen z výrazu adáma, což je slovo pro červenou půdu. Zdá se, že červeň je spojená s existencí lidství od počátku, a tak i s jeho bolestí. Červená je krev života.
Na podzim, i když ten letošní je už klimaticky letní, až to děsí, si samsáru – svět červeného prachu uvědomuji naléhavěji. Nejsem zřejmě jediný, kdo se cítí být občas v této roční době vysátý do morku, vyšťavený, přesycený nejrůznějšími úkoly a povinnostmi.
Čtěte také
Je to zvláštní a příznačné, že podzim, v němž se na vahách života tradičně mísí světlo a tma, teplo a chlad, vlhkost a sucho, barevnost a ocelová monotónnost, a jenž podněcuje u zjitřenějších duší kontemplativní a lyrické cítění, je v pozdním kapitalismu dobou, kdy jsou mnozí z nás vsoukáni do rachotících kol světa výkonu. Prosycuje nás stres a místo meditace nad pomíjivostí, která nás na podzim prostupuje zvlášť zjevně, dobíháme v úprku uzávěrky ony smrtící čáry, jež nesmíme překračovat.
Vlastně to není nic divného, samsáru tvoří tři jedovaté toky: nevědomost, chtivost a nenávist, a o ty v našem světě není nouze. V naší mysli se pozimní smršť samsáry projevuje úzkostí, nejistotou, sevřením, úmorem a nevolností. Chce to evidentně pauzu. Když říkám toto slovo, míním ho ve dvojím významu. Dávat si pauzy všeho druhu je prospěšné. Ať už přitom zíráme z okna, pijeme kávu, kouříme, povídáme si, nebo jen chvilku zasněně lenošíme. Všechny takové pomlky prospívají duševnímu zdraví.
Čtěte také
Rád bych ale představil ještě jinak pauzu. Pauzu coby duchovní cvičení – magii, která nás v červeném světě může osvobodit od monster, která trýzní naši mysl. Před časem, v největší pracovní tísni, jsem spontánně objevil kratičkou meditaci, o níž jsem se o pár dní později dočetl v geniálním textu buddhistické mistryně Pemy Čhödrön.
Možná jste ji také spontánně objevili. Avšak aby nás vyvedla ze stresu i ze zajetí červeného prachu, musíme ji konat vědomě a opakovaně. Udělat si z ní praxi. Nuže, jak ten zázrak vypadá? Prostince. Stačí se třikrát vědomě nadechnout a po každém nádechu vědomě vydechnout. A to zvláště tehdy, když nás skutečnost svírá. Lhostejno, zda jsme v práci, spěcháme na schůzku, vyřizujeme naléhavý telefonát, čekáme na poště, nebo o někoho pečujeme. Dokonce i během hypnotických hodin u počítače se mohu čas od času vzepřít a vytrhnout moci podmíněného světa a třemi dechy vyvolat magii pauzy.
Čtěte také
Pauza je současně návratem k vlastnímu bytí, a současně otvorem, prostorem nepodmíněnosti a svobody. Naše reaktivní vzorce, stvořené únavou a lpěním našeho já na konceptuální realitě, se v okamžiku vědomého dýchání otřesou, na vteřinu zmizí a ztratí svoji moc. V oné trhlině, která se vynořuje z reality, se objevuje hlubina života. Mysl i celé tělo se osvěží a naše vrozená moudrá podstata na chvíli převezme uvolněné vedení. Praktikujeme-li toto cvičení často, můžeme nejen zmírnit stres, ale současně se začít odpoutávat od podmíněných vzorců, jež způsobují utrpení.
Tento spirituální jev má i hlubinně ekologickou rovinu, protože i naše společnost potřebuje ve větším a kolektivnějším měřítku objevit magii pauzy. Pro naše přežití je zcela kruciální naučit se umění pauzy, zastavení, nerůstu, nebudování ve společenském měřítku. Pravidelná duchovní praxe zahrnující magii pauzy může naše podmíněností zotročené mysli osvobodit od představy, že svět se musí neustále jen vyvíjet, růst a bobtnat.
Čtěte také
V okamžiku pauzy totiž doceňujeme i druhý pól života – spočinutí, klid, zastavení, pomíjivost. V hlubším smyslu si můžeme uvědomit, jak bytostně jsou život a smrt propojeny. Jak jsou proměnlivost a nestálost projevem živosti samého života.
Umění pauzy – umění zastavení, toto vyhloubení otvoru, kterým prýští svoboda bytí, je tedy spirituální i politickou ne-činností, kterou potřebujeme nutně objevit, nemá-li nás spolknout svět červeného prachu. Červeného jako je červené teplo zahřívající se planety.
Tak tedy:
Nádech… Výdech… Nádech… Výdech… Nádech… Výdech…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
