Petr Borkovec: Pro pstruhy
Nevím dost dobře, kde začít s líčením, ale rozhodl jsem se, že začnu lesem, který byl po důkladné prořezávce, a zatím neuklizený. Kolem nás rostly v trsech houby ze stříbrného aksamitu, právě teď utkané na poházených smrkových větvích. Zvlášť jejich nohy byly tak oslnivé, že skoro zrcadlily okolí, jež stálo potopeno – šli jsme dolinou – v ranním stínu.
Kdybychom zvedli oči, spatřili bychom zlatý pásek dotýkající se špic nejvyšších smrků, ale my se dívali k zemi, soustředění na vrstvy větví, do nichž jsme se občas bořili až po stehna, a snad i na odrazy, které jsme nechtěli rozbíjet. Vtom se v jehličí objevila srnčí lebka, křídová běloba, o niž se oči skoro zadřely – ale když jsme se nad ní sklonili, uviděli jsme, že je to naruby obrácený usušený list. Vypouklý, vyfoukaný, vybělený, s přesnými nápodobami kostěných očnicových dutin, že jsme váhali do poslední chvíle. Ani pohled zblízka nás nepřesvědčil docela. Sáhlas na lebku, a ta se rozdrolila – až tehdy se ukázal náš omyl.
Čtěte také
Pableskující les a ten suchý list, který si s námi zahrál, nás usmířily, ačkoli jsme si to neříkali. Naše dnešní výprava do sádek pro horské pstruhy totiž začala strašnou hádkou, při níž jsme – nejdřív jeden, pak druhý – uraženě odcházeli po černých lesních cestách a zase se vraceli. Ta byla nyní úplně zapomenuta. Poznali jsme navzájem, že teď, tady se k ničemu z toho, co padlo, vracet nebudeme.
Nežli slunce vystoupalo dostatečně vysoko, aby se paprsky prodraly až k nám, stali jsme se ještě svědky zápasu, který bych rád popsal. Z mohutného hustého smrku nedaleko od nás se ozval praskot – mnohem spíš než šramot –, doprovázený zvláštním pískotem. Obojí sílilo tak rychle, jako by padalo. Vzápětí jsme rozeznali velkou tmavohnědou veverku, jak se v panice řítí po kmeni dolů, a také to, že ji pronásleduje velký dravý pták.
Čtěte také
Ale v dravce jsme zprvu nemohli uvěřit, protože pták měl složená křídla a proplétal se a klouzal větvemi tak bleskově a obratně, přičemž stále zůstával přitisknutý ke kmeni, že působil jako něco naprosto neznámého, nejspíš jako nějaký podivný ještěr. Připomínal černou rybu, řeklas mi později. V jednom okamžiku, snad aby vyrovnal rychlost a nepřekotil se, hlučně roztáhl křídla, jak to jen ve větvích bylo možné – a my spatřili spodní světlejší peří a odhadovali, že to snad může být jestřáb nebo sokol. Pták ale křídla ihned složil, celý se smrštil a proměnil zpátky v kluzkou řítící se věc, z níž trčel žlutý hák.
Honička pokračovala – a když veverka za úzkostného pískání dospěla k patě stromu, bleskově se obrátila, oběhla kmen a pustila se opět vzhůru. Dravec udělal totéž, ale přece jenom ztratil několik vteřin, protože se při obrátce musel na vteřinu změnit v ptáka, aby dokázal to, co veverka. Při tom manévru se zakymácel a celý jako by rozložil, zmuchlal a zas poskládal, vyrovnal. Veverka získala slušný náskok a zdálo se, že unikne. Také proto, že let vzhůru byl pro sokola nebo jestřába obtížnější, dravec místy drnkal o větve a musel kličkovat.
Čtěte také
Jakmile veverka dospěla po vrcholek smrku, lehce se odrazila a dlouhým obloukem vítězně vzlétla. Mířila do vrchních větví sousedního, poměrně vzdáleného, stromu. Ale udělala chybu: její oblouk byl příliš široký a větev, na niž mířila, rostla příliš nízko. Dravec nezaváhal a vyřítil se z větví, aniž by dospěl k vrcholku, v mžiku se ocitl ve vzduchu nad ubohou veverkou a těsně před tím, nežli se dotkla jehličí sousedního stromu, v němž chtěla zmizet, sevřel ji shora v drápech a jeho zobák až po kořen zmizel v její lebce. Vzápětí vteřině pták změnil směr letu a jako by celý obraz poskočil, jako by došlo k filmovému střihu, viděli jsme, jak se ztrácí v dálce s bezvládnou veverkou v zaťatých drápech. Ta měkká, pohupující se skvrna byla tím posledním, co jsme zahlédli.
Ačkoli scéna netrvala déle než pár minut, paprsky mezitím pronikly okolí a my pokračovali po cestě, která se v ničem nepodobala těm, po nichž jsme přišli. K sádkám bylo ještě dost daleko.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
