Adam Borzič: Horizont nenásilí

Odpovídat na násilí násilím – zdá se přirozené a nutné. O možnosti nenásilí si v těchto válečných časech nedovolíme ani vést diskusi. Naopak, o násilí hovoříme s děsivou lehkostí.

Čtěte také

Adam Borzič: Magie pauzy ve světě červeného prachu

Dospíval jsem v době války v bývalé Jugoslávii a tahle hrůza, která trvala několik let, se do mě hlubinně vsákla. Zasáhla moji rodinu, protože po otci pocházím z Chorvatska. Nechci se nyní vracet k onomu krvavému mnohonárodnostním konfliktu, ale poslední dobou se mi často vtírá na mysl scéna, která se odehrála dva roky po válce. Sešel jsem se tehdy s Antem, kamarádem z dětství, vlastně mojí první dětskou láskou. Ante strávil ve válce tři roky a odešel do ní coby osmnáctiletý kluk. 

Seděli jsme na zápraží chudičkého domku jeho rodičů, obklopeného skrovným vinohradem, když se mě Ante najednou zeptal, jestli si umím představit, jak válka probíhá. A pak mi začal líčit různé historky z války. Nejsilnější byl pro mě závěr jeho vyprávění: „Vždycky, když jsem nějakého Srba zastřelil, tak jsem se rozbrečel.“, řekl a pokračoval: „Dělali jsme to tak všichni. Nejhorší bylo pomyšlení, že tam na druhé straně jsou možná stejně staří kluci jako my, a taky brečí, když někoho z nás zastřelí.“ A pak ještě dodal: „Když někdo přestal brečet, tak jsme si na něj začali dávat pozor, bylo jasné, že se zcvoknul.“

Čtěte také

Adam Borzič: Síť života

Můj dětský přítel začal po válce brát heroin. Nebyl sám. Řada traumatizovaných chorvatských domobránců se po válce stala závislými na drogách. V jejich duších zela obrovská díra, kterou nebylo snadné zaplnit, jakkoli patřili k vítězům a hrdinům. Ante se nakonec ze závislosti dostal a já doufám, že i jeho citlivá duše našla mír. Na jeho slova o plačících vojácích myslím obzvlášť, když čtu všelijaké válečníky za klávesnicí, kteří o násilí, včetně smrti dětí, píší s lehkostí fotbalových fanoušků, nebo ho pitvají s analytickým chladem.

Na příběhu mého kamaráda a jeho druhů ve zbrani je patrné, že zabíjení lidí není ani snadné, ani přirozené, pokud naše duše neonemocní. Snad je takové násilí někdy v rámci obrany života a jeho důstojnosti nezbytné, ale myslet si, že nepoznamená toho, kdo jej činí, je bláhové.  V této souvislosti si vybavuji výrok křesťanského filosofa Erazima Koháka, kterého se kdosi kdysi zeptal, jestli by zabil teroristu, kdyby tím mohl zachránit lidské životy. Kohák odpověděl, že by ho v takovém případě zabil, ale nikdy by o tom netvrdil, že je to dobré.

Čtěte také

Adam Borzič: Cestovatelské návraty

Cítíte ten rozdíl oproti vší té nesnesitelné lehkosti, s jakou se dnes mluví o válečném násilí? Skutečnost, že takový čin je nutný, neznamená, že je dobrý. Pokud tuto distinkci necítím, ocitám se v pasti násilí. Přistoupil jsem na hru, jejíž pravidla napsali ti, kdo násilí spáchali jako první. A tak se stávám násilníkem i já. Jak napsal Kafka, největším nebezpečím boje se zlem je, že se mu začneme podobat.  

V Talmudu najdeme jedno velmi zajímavé místo. V jednom midraši se praví, že když byl Izrael vyveden z egyptského otroctví, Hospodin – Bůh Izraele v nebi plakal nad osudem svých utopených egyptských dětí. Je to pozoruhodný korektiv původního biblického příběhu z lůna rabínské tradice. Vrací do pole vytyčeného binaritami porážka – vítězství, nespravedlnost – spravedlnost radikální lidskost. Takový humanismus v sobě potřebujeme znovu probudit. Pokud přitakáme logice násilí bez výhrad, ztrácíme humanitu.

Čtěte také

Adam Borzič: Duše Říma

Duchovní učitelé lidstva Buddha, Ježíš, Gándhí nebo dnes dalajláma před nás staví horizont nenásilí. Cesta nenásilí je nesmírně obtížná, a není vždy bez výhrad aplikovatelná, ale v dlouhodobém měřítku je jediná možná. Je očividné, že zatím nedokážeme coby lidstvo řešit všechny konflikty bez násilí, přesto i ve válečných časech, a právě v nich, bychom měli horizont nenásilí udržovat před sebou. To znamená neztrácet své lidství ani tváří v tváří násilí druhých. Nenechat se jimi vnitřně pohltit.

Jak praví Buddha:

Nenávist neukončí nenávist,

ale vyléčena je pouze láskou.

Toto je pradávný a věčný zákon.