Thomas Stearns Eliot: Vražda v katedrále

Thomas Stearns Eliot byl jednou ze stěžejních postav anglo-americké literatury 20 století. Autor proslulé básnické skladby Pustina je také osobitý dramatik. Vražda v katedrále je psaná nepravidelně rýmovaným, místy jen volně rytmizovaným jazykem. Vznikla pro uvedení na Canterburském festivalu v červnu 1935 a zachycuje tragické dovršení rozporu canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa s králem Jindřichem II, který končí Becketovým zavražděním v katedrále v Canterbury. V roce 1993 tuto do té doby u nás neuváděnou hru nastudovala režisérka Hana Burešová v divadle Labyrint. O tři roky později, za spolupráce s Hanou Kofránkovou, natočila její rozhlasovou verzi, opět s Pavlem Rímským v hlavní roli. 

Vraždu jsme chápali a pokusili se ji i s autorem hudby Petrem Skoumalem pojednat jako dramatické oratorium. Je to znepokojivé téma. Vnitřní konflikt Tomáše Becketa je tu zpracován tak sugestivně, že na to musíš myslet stále dokola, úplně tě pohltí. Nevýhoda spočívá v tom, že hra není snadno sdělitelná pro širší okruh. Taky nám na ni tehdy v Labyrintu moc diváků nechodilo, s čímž jsme ostatně předem počítali, zvlášť v tehdy vrcholící divácké krizi – v 94. roce. Ale ti, kteří přicházeli, byli přinejmenším alespoň překvapeni tím, co nás – vedle myšlenek – na hře fascinovalo: básnicky vypjaté obrazy ve sborech vizionářských žen tu střídá Tomášovo kázání při bohoslužbě, jak chladná sprcha a návrat do dnešních dnů pak zcela nečekaně zazní dlouhá, chladně pragmatická, sofistikovaná řeč vrahů na svou obhajobu…
Hana Burešová v rozhovoru s J. Mlejnkem, Divadelní noviny, 2005

Vražda v katedrále, 1993, Labyrint – umělecké centrum na levém břehu vltavském Praha (Zdeněk Palusga jako 2. kněz, Jiří Klem jako 3. kněz, Pavel Rímský jako Becket) |foto: Jaroslav Prokop,Institut umění – Divadelní ústav,©

Před Vraždou v katedrále měla Hana Burešová na svém kontě již řadu úspěšných inscenací. Na Pražské DAMU absolvovala Hrou lidovou. Ještě během studia připravila v Divadle v Řeznické inscenace Výrobce bomb aneb Útěk srdce (Anatol Stern) a Pěnkava s Loutnou (Antonín Přidal). Již tehdy s ní spolupracoval dramaturg Štěpán Otčenášek. Velkou pozornost vzbudilo nastudování textu Christiana Dietricha Grabbeho Žert, satira, ironie a hlubší význam, na kterém spolupracovala s herci Divadla Sklep.

Čtěte takéVIZITKA s Hanou Burešovou: Nikdy se mi nedařilo být zdrženlivá

V roce 1988 přijala angažmá v kladenském divadle. Asi nejvýznamnější inscenací tohoto období je činoherní verze opery Lazebník sevillský. Se Štěpánem Otčenáškem se ke Grabbemu vrátili  inscenací Don Juan a Faust, kterou připravili pro divadlo Labyrint (kde později vstoupili do angažmá) a která získala Cenu Alfréda Radoka. Inscenace Hany Burešové v tomto roce obsadily první tři místa této ankety: druhé místo získal Lazebník sevillský a třetí inscenace zapomenutých aktovek Františka Ferdinanda Šamberka: Boucharón – Já mám příjem!

Hana Burešová|foto: Tomáš Vodňanský

V roce 1995 spoluzakládá Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem, Danielou Šálkovou a Janem Bornou Divadlo v dlouhé. První nově nazkoušenou inscenací je Konec Masopustu Josefa Topola. Miroslav Táborský získal za ztvárnění postavy Jindřicha Cenu časopisu SAD za mužský herecký výkon roku 1997.

Následuje řada kritikou oceňovaných a divácky úspěšných inscenací, ze kterých jmenujme jen některé: Fernand Crommelynck: Velkolepý paroháč, Terry Pratchett: Soudné sestry, Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Albert Camus. Běsi, Carlo Goldoni: Lhář, Seneca: Faidra, Paul Claudel: Polední úděl, Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie, Alois Jirásek: Lucerna. Zatím poslední „domovskou“ inscenací Hany Burešové je Euripidova Elektra. Její rozhlasovou adaptaci nabídne stanice Vltava v prosinci letošního roku.