Euripidés: Ifigenie v Aulidě

Euripidés, nejmladší ze slavné trojice dramatiků antického Řecka, nebyl za svého života coby autor příliš úspěšný. V souvislosti s jeho dílem se zpravidla hovoří o hrdinkách, které na první pohled často ukazuje z jejich horší stránky, a některé dokonce nechává páchat zločiny. Jak upozorňuje Eva Stehlíková v předmluvě ke knize Trójanky a jiné tragédie, dramatik ovšem tyto ženy současně hájí, ženám dobře rozuměl a chápal i jejich těžké postavení a neradostný život.

Ifigenie v Aulidě, 1984, Divadlo Na zábradlí Praha|foto:Vojtěch Písařík, Institut umění – Divadelní ústav, ©

Děj je spojen se třemi stěžejními postavami – Agamemnonem, Klytaimnéstrou a Ifigenií. Agamemnon, bratr Meneláa, ponížený únosem manželky Heleny, nemůže dál skrývat rozhodnutí bohů, které mu sdělil věštec. Děj se odehrává v přístavu Aulida, kde je shromážděné řecké vojsko a čeká na příznivý vítr k výpravě proti Tróji. Kvůli tomuto příznivému větru má ale mykénský král Agamemnon obětovat svou dceru – bohyni Artemis. Ifigenie se má stát obětí křížících se zájmů dospělých, kteří se zaštiťují nadosobními zájmy.

Ifigenie v Aulidě, 1984, Divadlo Na zábradlí Praha|foto:Ivana Fixlová, Institut umění – Divadelní ústav, ©

Pro inscenaci zvolili inscenátoři v čele s Janem Kačerem překlad Josefa Topola, který vzniknul v 80. letech minulého století za filologické spolupráce Karla Hubky. Do programu se tehdy Topolovo jméno nedostalo, ale překlad svou divadelní kvalitou otevřel této hře dveře na současnou scénu. Od jeho premiéry v roce 1984 byl použit v profesionálních i amatérských divadlech celkem devětkrát a jedenkrát v naší v rozhlasové rekonstrukci. Tu zařadil Jan Vedral do vysílání v roce 1987.

Hra v tomto překladu byla poprvé uvedena v roce 1984 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Kačera. Ifigenie představovala člověka, který je ochoten se obětovat za vyšší ideály. V roce 1984 mladá herečka mluvila o tom, že existuje ještě něco důležitějšího, než jen vlastní zájmy, a to je třeba ideál svobody. Za tento ideál svobody bojovali studenti, když v roce 1989 šli proti policejním obuškům. Tyto okamžiky nás upozorňují na to, že člověk svou existencí ručí za víc, než jen za své pohodlí a za své blaho.
Jan Vedral

Poslechněte si, co k inscenaci Eurípidovy Ifigenie v Aulidě řekl sám Josef Topol v Pátečním večeru, který stanice Vltava vysílala v dubnu 2015:

Logo|foto:Český rozhlas

Divadlo Na zábradlí, léta sedmdesátá a osmdesátá

Na počátku sedmdesátých let se zdejší činohry ujal jako umělecký šéf Jaroslav Gillar. V několika inscenacích naznačil leccos zajímavého – a emigroval. Po něm se vedení ansámblu ujal režisér Jaroslav Chundela. Ne na dlouho – emigroval taky. Do čela souboru postoupil dosavadní dramaturg Karel Vondrášek – a do roka se nevrátil z cesty do Spolkové republiky Německo.
Vladimír Vodička

... tak rekapituloval 70. léta ředitel divadla Vladimír Vodička v roce 1990. Aby zajistil uměleckou úroveň divadla v době, kdy většina tehdejších výrazných režisérských osobností byla diskriminována, zval k pohostinské spolupráci filmové režiséry tzv. české nové vlny, kteří nesměli pracovat na Barrandově – Herz, Menzel, Jireš, Kačer (kromě Ifigenie zde v roce 1985 inscenoval hru Rogera Vitraca Vlkodlak), Rajmont. Tlaku normalizace se ale divadlo podvolilo po dramaturgické stránce. Původně autorská scéna, která se za éry Vyskočila a v další podobě za éry Grossmana programově hlásila k divadlu společenského apelu, začala uvádět tzv. klasický repertoár.

K pozitivnímu obratu došlo až s příchodem dalšího režimem diskriminovaného filmového režiséra Evalda Schorma. Ačkoliv zůstal jen externím spolupracovníkem divadla, podařilo se mu v letech 1976–1987 vytvořit další éru, která se nesmazatelně vryla do historie divadla. Divácký zájem přitahovala i řada vynikajících hereckých osobností, např. Jana Preissová (tehdy Drchalová), Oldřich Vlach, Václav Sloup, angažmá přijal Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček či Ladislav Mrkvička a další.

Na konci 80. let došlo díky postupnému politickému uvolňování k návratu některých dosud „zakázaných“ osobností. Do DNz přišel dramatik a dramaturg Karel Steigerwald, který zde v roce 1988 uvedl svoji – devět let zakazovanou – Tatarskou pouť. V roce 1989 se vrátil i režisér Jan Grossman, který v roce 1991 nakrátko vystřídal Vladimíra Vodičku po jeho neuvěřitelných 33 letech ve funkci ředitele. Jan Grossman zemřel náhle v roce 1993.
(Zdroj: Historie a současnost Divadla Na zábradlí)